Nabízí se srovnání s Železnou lady, ve které se také ocitáme mezi reálnými historickými postavami, ale moc netušíme, co je která z nich zač. V Marilyn je to vyřešeno o dost lépe. Aniž byste museli předem znát nějaké historické reálie, je nám v rámci příběhu, bez zbytečného zdržování stručně načrtnuto, kdo to byl Laurence Olivier (hvězda a režisér onoho filmu, a především slavný divadelník), jak špatně na tom byla Marilyn, a dokonce i Arthur Miller nebo stará herečka-šlechtična (Judi Denchová) jsou podáni tak, že máme nějakou přibližnou představu, co je pohání a proč se chovají tak, jak se chovají (přestože mi například jméno postavy Judi Denchové vůbec nic neříkalo).

Nejzajímavější (a také nejzábavnější) jsou scény z filmových příprav a natáčení, ve kterých vidíme, k jakým problémům docházelo a jak Oliviera (Kenneth Branagh) doháněla k nepříčetnosti náladovost Marilyn. Netuším, nakolik film odpovídá skutečnosti (vznikl podle „autentických“ vzpomínek onoho „kluka pro všechno“), ale Marilyn je v něm prezentována jako troska na pokraji sebevraždy, která není schopna rozumět holým větám a není ani bůhvíjak fyzicky přitažlivá. Naprosto bizarně pak působí rozhodnutí hlavního hrdiny, který se kvůli pár dnům s ní vykašle na slibně se rozvíjející vztah se svou inteligentní, vtipnou, mladší a krásnější kolegyní (Emma Watsonová), která by mu ráda dala. Nic proti Michelle Williamsové, ale tohle je větší sci-fi, než hlasité výbuchy ve vzduchoprázdnu…

Ale co, láska je slepá…

Větší problém než partnerské preference hlavního hrdiny spočívá v tom, že celá podzápletka „intimního sbližování chudého chlapce se superhvězdou“, která by měla celý příběh pohánět, je v něm to nejméně zajímavé a Marilyn, tak jak je ve filmu podávána, by potřebovala napráskat na holou a pak na detox, ne nějakou romantiku s šohajem, který jediný ji rozumí. Znovu upozorňuji, že takhle to působí ve filmu, skutečnost neznám.

Výkon Williamsové v hlavní roli je také z podobného soudku jako Železná lady. Je nutno ocenit, že evidentně studovala projev pravé Marilyn, ale prostě to není Marilyn, je to její dobrá imitátorka. Je to podobně zvláštní pocit jako když se dívate na hodně dobře počítačem animovanou postavu a v záběrech zblízka si uvědomujete, že není skutečná…

Je to pod licencí Creative Commons, protože to nedělám kvůli svému obohacení nebo zviditelnění, ale abych nastavil zrcadlo dnešní době a společnosti.

Netuším, co tento film dá například Britům, ale já celé funkční období Thatcherové prožil v naprostém nezájmu o britskou politiku, s výjimkou hry „Wanted: Monty Mole“, jejíž krtčí hrdina měl symbolizovat prostého horníka, bojujícího proti zlé Margaret (viz říkanka na konci).

A jakožto takto neinformovanému člověku mi tento film skutečně nedal moc podnětů k tomu, aby mě  Margaret Thatcherová z nějakého důvodu začala zajímat.

Stojí za zmínku, že polovina filmu se odehrává ve 21. století, kdy je Thatcherová víceméně senilní, halucinuje (zjevuje se jí její mrtvý manžel) a vzpomíná na dřívější léta – a ony průběžné flashbacky tvoří druhou polovinu filmu.

Jsou naťuknuty různé zásadní politické události jako „bitva o Falklandy“ nebo „stávky horníků“ (ani jsem nevěděl, že jich bylo v rozmezí několika let několik), ale často u nich vůbec nemáme dojem, že se Margaret Thatcherové nějak týkaly. Jsou jiné politicko-biografické filmy, ze kterých se o dějinách něco nového dozvíme. Tento film používá dějinné události jen jako ilustraci.

Rodinné scény fungují o něco lépe a docela se jim daří vykreslit Margaret jako hardcore odhodlanou ženu, která se chce v politice vyrovnat mužům. Pokud můžu soudit, Meryl Streepová se zdatně snaží imitovat manýrismy a hlas Thatcherové, a dobří maskéři jí hodně pomáhají v její důchodcovské podobě.

Asi nejzajímavější mi přišly osudy úplně mladé, pětadvacetileté Margaret (kdy ji hraje jiná herečka), která byla něco jako „hodně zapálená pionýrka“.

Film režírovala Phillyda Lloydová (Mamma Mia!) a je vidět, že jí nejlépe jdou odlehčené osobní okamžiky, skýtající trochu humoru. Čím serióznější nebo komplexnější scéna se má odehrát, tím horší je její ztvárnění.

Železná lady není špatný film, ale nějak se mi nepodařilo na něm najít nic, o čem bych mohl napsat „kvůli tomuhle a tomuhle si ho nesmíte nechat ujít“.

Možná by bylo zajímavější, kdyby se film víc zaměřil na manžela Thatcherové (skvělý Jim Broadbent) a například celý příběh vyprávěl z jeho sarkasticky černohumorového pohledu. Možná.