Bohemian Rhapsody zpět v čele. O víkendu ovládla česká kina

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 31st, 2018

Do čela návštěvnosti tuzemských kin se o posledním víkendu letošního roku vrátil britsko-americký snímek Bohemian Rhapsody. Do kin na něj přišlo přes 90 tisíc diváků.

Gándhí, Lenin či Mojžíš. Ben Kingsley slaví pětasedmdesátiny

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 31st, 2018

Britský herec Ben Kingsley, který 31. prosince oslaví pětasedmdesátiny, se proslavil zejména rolí Mahátmy Gándhího ze snímku Gándhí z roku 1982, za kterou obdržel Oscara. Kingsley hrál řadu dalších autentických historických osobností (Šostakovič, Lenin, Mojžíš), ale třeba i zuřivé psychopaty.

Závislák James Bond. Má problémy s alkoholem, ukázala studie

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 30th, 2018

James Bond, agent s povolením zabíjet? Spíš agent s povolením popíjet, uvádějí novozélandští vědci ve studii, podle níž má 007 vážný problém s alkoholem.

Filmy roku 2018 podle IndieFilmu

Zdroj: admin | Prosinec 29th, 2018

Opět nazrál čas pro individuální doporučení nejdůležitějších filmů a seriálů uplynulého roku, která (každý po svém) pravidelně sestavují naši redaktoři. Jako vždy zahrnujeme do selekce i tituly z roku předešlého, jež byly uvedeny do distribuce až letos, a také díla, jež bylo zatím možné vidět pouze na filmových festivalech, případně na jiných platformách.

JIŘÍ ANGER

Tradičnímu bilancování nejpodnětnějších filmových zážitků za právě končící rok jsem nepřikládal žádnou zvláštní důležitost, až do jednoho okamžiku. Když jsem pár dní před Vánoci konečně viděl Romu (Alfonso Cuarón, 2018), maje v hlavě unisono znějící hlasy svých přátel o filmu desetiletí, urodila se ve mně potřeba reaktivního gesta. Je třeba férově říct, že jde o precizní, do detailu vycizelované dílo a nostalgicko-cinefilní slast: nepochybně vznikne řada labužnických kritik, analýz a video-esejí, které budou rozebírat množství fascinujících jednotlivostí, jež se takřka v každém záběru skrývají, vykládat promyšlený pohyb metafor a metonymií, zmiňovat odkazy na Wellese, Renoira, Felliniho, Tatiho atd… nic proti tomu. Jenže pro mě nic nezakryje dojem, že se jedná „jen“ o dovednou simulaci modernistického kánonu, další v dlouhé řadě poklon velkým auteurům a mistrům mizanscény, která vyznívá, jako by zlaté časy Cahiers du cinéma nikdy neskončily. Blahořečení Romě čtu jako implicitní přiznání, že všechno již vynalezeno bylo, zákonitosti filmové řeči jsou jasně dané, a není tedy nutné nic složitého vymýšlet. O to důležitější jsou pro mě tři filmové projekty, které jsem do letošního žebříčku vybral: s vědomím relativity takových sdělení se nezdráhám říct, že každý z nich vnáší do současné kinematografie neotřelý moment, mediální paradox, který svou hraniční povahou obohacuje naši představu o tom, co film (či pohyblivý obraz) znamená, či může znamenat.

Spící lůno (Sleep Has Her House; Scott Barley, 2017)

Dlouhometrážní debut britského experimentálního režiséra Scotta Barleyho je ukázkou něčeho, co bychom mohli nazvat ambientním filmem. Obrazy krajiny při stmívání na pomezí digitální fotografie a malířského zátiší nejeví žádné nutkání vinout se vpřed, a divák musí cíleně pátrat, aby v nich rozeznal alespoň náznaky pohybu. Příroda zde není ani okulahodně krásná, ani uchvacující svou tajemností – jako by plynula nezávisle na časoprostorových souřadnicích lidského světa. Přestává existovat ve smyslu soudržného, rozumově či smyslově uchopitelného celku, přežívá z ní jen mozaika hrozivě lhostejných obrazů, které se mohou kdykoli zřítit na naše hlavy a ponořit vše do temnoty – jako to činí film sám při nečekaně bouřlivém, rytmicky vygradovaném finále.

Unrest (Philippe Grandrieux, 2017)

Grandrieux ve svých dílech hledá svébytně filmovou odpověď na otázku postulovanou Francisem Baconem: jak může umění dát výraz neviditelným silám proměňujícím tělo, aniž by se uchýlilo k čisté abstrakci? Experimentální film a zároveň videoinstalace Unrest, završující stejnojmenný triptych (White Epilepsy [2012], Meurtrière [2015]), prezentuje tento přístup v radikálně minimalistické poloze. Tělo ve stavu „malé smrti“ se zprvu nečekaně octne ve zmnožené expozici s těkavou krajinou, aby bylo znovu vrženo do znejasňující černě. Po vyvrcholení v podobě překotných, jakoby pavoučích pohybů následuje zdánlivě netečné vznášení těla v temném vakuu. Grandrieux předvádí, že čím blíže na tělesnou zkušenost zaostříme, tím více jsme fascinováni, jakých znepokojivých účinků je schopno dosáhnout.

Digitalizované filmy Jana Kříženeckého (1898–1911)

Snímky prvního českého filmového tvůrce byly konečně zviditelněny ve své (ne)úplnosti, a nutno dodat, že nepřipomínají nic, co si pod nejranější etapou kinematografie většinou představujeme. Zatímco nově restaurované filmy bratří Lumièrů, pospojované erudovaným, odkazy sršícím výkladem Thierryho Frémauxe (Bratři Lumiérové[2017], rovněž doporučuji), nabízejí krásnou, přehlednou a celistvou zkušenost vznikání pohyblivých obrazů, digitalizovaná tvorba Kříženeckého toto magické opojení od základu narušuje. Díky zvolené metodě digitalizace, zdůrazňující nestabilitu původního materiálu, aparátu i projekce, je návrat do počátků kinematografie prožitkem otřesu, rozpadu a degradace. Prožitkem, který je matoucí, místy až děsivý, a přesto fascinující.

Zvláštní pozornost si zaslouží i tři české filmy. Domestik (2018) Adama Sedláka ukázal, že i do beznadějně přízemní tradice české kinematografie může zasáhnout afekt a senzace a že dvacet let trvající trend Extreme Cinema v evropském artu pořád stojí za aktualizaci. Můj neznámý vojín (2018) Anny Kryvenko je zase v našem prostředí relativně ojedinělým dokladem, že tvořivá deformace historické obrazy nerozkládá, nýbrž dokáže generovat i zcela nový smysl. A Jan Palach (2018) Roberta Sedláčka si dovolil demonstrovat, že povinné dějepravné portréty lze malovat s citem pro nenápadnou podvratnost, včetně důsledně uplatňovaného queeringu.

A na závěr pár slov o důležitém „blockbusteru“ – filmu BlacKkKlansman (2018) Spikea Leeho. Jakkoli nejde o nikterak přelomové dílo, nehledě na občasné zadrhávání scénáře, přináší Leeovo komediální drama o Ku Klux Klanu jeden podstatný impuls. Zatímco kinematografie posledních let se hemží obrazy rafinovaného, tekutého či ambivalentního zla, sluší se čas od času připomenout, že zlo mnohdy pramení z prachobyčejné lidské blbosti. Což ale, jak dokládá mrazivě kontrastní pasáž dokumentárních záběrů z konce filmu, není v dnešní době žádná útěcha, spíše naopak…

————————————————————————————————————————

ANNA KREJČÍŘOVÁ

Žebříček za rok 2018 by neměl být dlouhý, protože si sotva vzpomenu na snímek, který by se mi dostal na dřeň. A s dobrými filmy je ten problém, že se z nich těžko dělá žebříček, takže většina skončila pod čarou. Krom toho mám jako každý rok výrazné resty – z kinodistribuce například Roma (Alfonso Cuarón, 2018) – a těžko říct, jestli se If Beale Street Could Talk (Barry Jenkins, 2018) na tuzemská plátna vůbec dostane. Do ohlédnutí za minulým rokem se mi tedy vetřelo i několik titulů ze streamovacích služeb.

Filmy

Nikdys nebyl (You Were Never Really Here; Lynne Ramsay, 2017)

Nejnovější film skotské režisérky se stejně jako Musíme si promluvit o Kevinovi (2011) dotýká společenských tabu, namísto rodinného dramatu ale volí žánr akčního thrilleru. Příběh o unesené dívce a zachránci, který kvůli ní kráčí přes mrtvoly, působí jako antiteze k současnému akčnímu žánru. Střihy plné zámlk nabourávají vystavěné napětí i očekávané souboje, namísto explicitních záběrů je násilí ztvárněné primárně naddimenzovanými ruchy a jeho dozvuky přebírá hudba Jonnyho Greenwooda. Nikdys nebyl se nepodobá žádnému jinému letošnímu snímku, jeho brutalita je nahá, bolestná a s hlubokými kořeny i následky.

Zama (Lucrecia Martel, 2017)

Vrchol letošního ročníku MFF KV a návrat argentinské autorky k celovečernímu formátu. Surreálná cesta španělského místodržícího Dona Zamy za vytouženým převelením do hlavního města připomíná Čekání na Godota v jihoamerické kolonii a stejně tak Aguirreho šílenou pouť do divočiny. Ačkoli jsou tato přirovnání zkratkovitá a opotřebovaná skoro jako “kafkovský narativ”, o filmu se jinak než v aluzích píše těžko. Ze změti bizarních setkání vychází protagonista jako jediný příčetný, a to včetně diváka. Zama dokazuje, že největší lidskou tragédií je naděje, a sestupuje po zlomyslné spirále, která je zároveň bludištěm

Seriály

GLOW (Liz Flahive – Carly Mensch, 2017–2018)

Druhé série bývají kritické: mnohdy dochází k vystřízlivění (Westworld) nebo rovnou k nepříjemnému probuzení (Příběh služebnice) z úvodního diváckého nadšení. Gorgeous Ladies of Wrestling ovšem nadále úspěšně balancují na hraně retro komedie a dramatu, přičemž příběhy jednotlivých postav nezamrzají do sitcomových smyček. Ironický seriál o wrestlerském kolektivu si udržel násobnou ženskou perspektivu, béčkové odkazy i vážná témata, aniž by působil těžkopádně nebo sklouzával k běžným klišé.

Altered Carbon (Laeta Kalogridis, 2018)

Nový sci-fi seriál nepatří mezi mezníky, ale obstojí jako buldozer, který v žánru kyberpunku zanechá dlouhou brázdu. Altered Carbon na první pohled ctí konvence žánru co do prostředí (hypermoderní neonová metropole) a způsobu vyprávění (detektivka z drsné školy), zároveň ovšem ignoruje rozvážné tempo i jemné alegorie nastolené filmovými adaptacemi. Seriál se při řešení složité vraždy řídí liniemi brakových románů, používá zvraty hodné klasických melodramat a násilí podává jako cukrovou vatu na pouti. Koncept nahrávání do nových těl bez obalu ukazuje, jak je nakládáno s tělem jako objektem, a že třídní, genderové i rasové rozdíly se nenarovnají samy. Bezpochyby neohrabané a trochu dětinské, ale stejně tak zábavné.

Mimo kategorie

Hannah Gadsby: Nanette (2018)

Více než hodinový stand-up vystavěla australská komička kolem svého rozhodnutí skončit v branži. Začíná docela nevinným ohlédnutím za staršími výstupy, inspirovaným jejím osobním životem, a postupně dekonstruuje trpký a neměnný mechanismus komedie, na němž se už nechce podílet. Vystoupení z roku 2017 mělo premiéru na Netflixu až letos v červnu a poněkud ironicky přineslo Gadsby mezinárodní uznání a řadu cen.

Pod čarou

Mandy – Kult pomsty (Mandy; Panos Cosmatos, 2018)

Nůž v srdci (Un couteau dans le coeur; Yann Gonzalez, 2018)

BlacKkKlansman (Spike Lee, 2018)

Holky sobě (Support the Girls; Andrew Bujalski, 2018)

Stěhovaví ptáci (Pájaros de verano; Cristina Gallego – Ciro Guerra, 2018)

Annihilation (Alex Garland, 2018)

Nit z přízraků (Phantom Thread; Paul Thomas Anderson, 2017)

Dawson City: Frozen Time (Bill Morrison, 2016)

 ————————————————————————————————————————

JAKUB JIŘIŠTĚ

Léto (Leto; Kirill Serebrennikov, 2018)

Režijně bravurně zvládnutá imerze do předperestrojkového sovětského bezčasí nemusí hledat oporu v uměle vytvářených dramatických konfliktech. Výseky z ubíjejícího života, v nichž jsou uzemňovány neustále dotírající iluze a sny o individuální svobodě, totiž vytváří tak silné a dynamické napětí, že Bohemian Rhapsody (2018) vychází z porovnání jako vybledlá a strnulá fotografie rockové legendy.

„Je mi jedno že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari”; Radu Jude, 2018)

Novodobý nástupce kina morálního neklidu, který v mých očích přináší nejzásadnější poselství pro dnešní evropskou společnost. Sarkastické smýčení zatuchlých koutů národních dějin vytváří díky působivému prolnutí esejistické reflexe s bezprostřední realitou zprávu o tom, jak je společnost jako celek vybavena na hrozící soumrak demokracie. Samozřejmě se dá namítat, že intelektuálně vyzývavá a intertextová forma asi těžko bude mít nějaký dopad, zvlášť když ji nevydýchala ani většina festivalového publika. Já jsem však zažil dvouapůlhodinovou gradaci díky neustále podněcované fascinaci z mnohaúrovňového rozehrávání situace a charismatického výkonu Ioany Iacob.

Zloději (Manbiki kazoku; Hirokazu Kore’eda, 2018)

Temné a v řadě ohledů kruté sociální drama číhá pod rouchem vřelého humanismu a podmanivé poetiky rodinného soužití. Koreedův provokativní počin si nechce zavádějícími dezinformacemi jen zahrávat s divákem a podřizovat vyprávění šokujícímu odhalení a deziluzi. Zloději jsou mnohem komplexnější úvahou o sociálních rolích rodiny, v nichž je divák sám zaskočen při snaze jednání postav hodnotit či soudit. I proto mi členové pozoruhodné společenské jednotky zůstávají i po několika měsících hluboko v hlavě i v srdci.

They Shall Not Grow Old (Peter Jackson, 2018)

Nejnovější počin Petera Jacksona dosud nevzbudil příliš pozornosti, přitom jde o jedinečný experiment s oživováním historie. Nemám na mysli jen revoluční způsob rekonstrukce archivních záběrů z bojišť první světové války, v nichž se vizuálně stírá odstup daný omezením dobové filmové techniky. Jackson svůj sugestivní stroj času pohání také velmi osobními a nepatetickými výpověďmi přeživších, které znásobují živé působení pečlivě vybraných obrazů. Vše dohromady vytváří soudržný narativ, jenž obratně obsáhne kolektivní zkušenost dospívajících chlapců, pro něž se zákopové šílenství stalo vůbec první skutečnou životní zkušeností.

Jan Palach (Robert Sedláček, 2018)

České filmy mi letos dělaly radost a jejich silná sestava na karlovarském festivalu konečně zajistila našemu filmu pořádnou vizitku. V mém výběru však dávám přednost podle mě nejzralejšímu a nejodvážnějšímu dílu letošní domácí produkce, jímž mě překvapil Robert Sedláček. Portrét Jana Palacha mě upoutal otevřeným přístupem k nesnadno uchopitelné motivaci protagonisty, v němž snahu o kauzalitu nahrazuje síť indicií o rezignující společnosti. To, co činí snímek výjimečným, je právě promyšlená záměna funkcí prvního a druhého dějového plánu, díky níž lze na základě vnějších podnětů uchopit Palachovo nevyhnutelné směřování k finálnímu aktu a vzdát se psychologických spekulací. Nezvyklá míra soustředění, kterou průřez posledními měsíci Palachova života vyžaduje, mě osobně dovedla k přesvědčivé bilanci s tíživým zúčtováním v posledních minutách.

Největší resty z uplynulého roku

Roma (Alfonso Cuarón, 2018)
Lechtání (Les Chatouilles; Andréa Bescond – Eric Métayer, 2018)
Kler (Wojciech Smarzowski, 2018)

 ————————————————————————————————————————

ZUZANA ČERNÁ

Při vzpomínání na nejsilnější či nejvíce obohacující filmové zážitky letošního roku se mi vybavují především snímky mladých režisérů a režisérek. Sebevědomé, nekompromisní filmy (často již debuty) osvěžujícím a někdy až odzbrojujícím způsobem nakládají s filmovou formou i aktuálními tématy. Je z nich cítit silná autorská vize, která ovšem není vypočítavou, ale upřímnou snahou vyprávět novým způsobem a zároveň nezůstat na povrchu. V záplavě opulentních a zásadních děl prověřených filmařů a únavně si podobných „festivalových“ filmů jsem potřebovala vidět něco čerstvého a pravdivého.

Mezi takové filmy počítám Pravidla pro všechno (The Rules for Everything; Kim Hiorthøy, 2017), poťouchlou filmovou hříčku, která se (ne)snaží vyznat v chaotickém světě; Srdce (Hjärtat; Fanni Metelius, 2018), v němž se autorka (dosud známá především jako herečka z filmu Vyšší moc Rubena Östlunda) noří do vztahů současné mladé generace; 2557 (Roderick Warich, 2017), jenž nápaditě navazuje na styl tvůrců, jako jsou Apichatpong Weerasethakul nebo Chou Siao-sien, a přetváří ho do svébytného a moderního tvaru; Sedícího slona (Da xiang xi di er zuo; Hu Bo, 2018) strhujícího zoufalou opuštěností a bezvýchodností hlavních hrdinů; a konečně i Pásky z Nagana (The Nagano Tapes; Ondřej Hudeček, 2018), které reflektují nostalgické vzpomínání na až mytické „národní“ vítězství, aniž by ho zesměšňovaly nebo přehnaně oslavovaly. Z filmů zavedenějších autorů pak ve mně stále rezonuje citlivé, ale velmi intenzivní Vzplanutí (Beoning; Chang-dong Lee, 2018).

Ze seriálové tvorby mě kromě tradičně kvalitních pokračování sérií jako Volání Saula nebo Bojack Horseman nejvíc bavila dokumentární Wild Wild Country (Chapman Way – Maclain Way, 2018). Neuvěřitelně bizarní příběh o kontroverzním indickém guru a jeho spolupracovnících radikálně testuje naši schopnost kritického myšlení a potřebu mít ve všem jasno.

 ————————————————————————————————————————

ADÉLA MRÁZOVÁ

Zimní bratři (Vinterbrødre; Hlynur Pálmason, 2017)

Nějakým zázrakem se tento oslnivý debut podařilo dostat do české distribuce. Surrealistické drama dánských dělníků z prostředí továrny uprostřed ničeho nás drží uzavřené v malebně vápencové průmyslové scenérii, která za pomoci impozantního vibračního zvukového mixu směřuje k apokalyptické explozi. Výtvarný a zvukový zážitek je příslibem nového talentu, který se vyplatí začít sledovat na festivalovém okruhu.

Donbas (Donbass; Sergej Loznica, 2018)

Sergej Loznica vytváří ve spolupráci s kameramanem Olegem Mutuem obrazově i dramaticky rafinované výjevy z východní Ukrajiny sužované vojenským konfliktem. V epizodické struktuře se volně střídají reportážně pojaté segmenty a stylizované scény, které odrážejí svět zbavený morálky i svědomí.

Sedící slon (Da xiang xi di er zuo; Hu Bo, 2018)

Čistě festivalovou záležitost, takřka čtyřhodinové čínské drama Sedící slon, natočil v promyšlených dlouhých záběrech jako svůj celovečerní režijní debut čínský spisovatel Hu Bo, který si několik měsíců před premiérou filmu na Berlinale vzal život. Mnohovrstevnaté drama vykresluje čínskou společnost skrze vyprávění paralelních osudů, které se proplétají a vzájemně ovlivňují. Ačkoli je z filmu místy cítit nezkušenost mladého tvůrce, jeho kreativita, množství narativních a formálních nápadů a ohromná tvůrčí energie vše přebíjí.

Cinefilní porno ze závěru roku: Roma (Alfonso Cuarón, 2018) – nejlépe z recenze Martina Šrajera zde

————————————————————————————————————————

FERDINAND FOŘT

Roma (Alfonso Cuarón, 2018)

Alfonso Cuarón ve svém nejnovějším filmu Roma, který je právem označovaný za jeho neosobnější film, nabízí nostalgické ohlédnutí za svým vlastním vyrůstáním na předměstí Mexico City na počátku 70. let. Cuarónův nejnovější počin stojí za pozornost z mnoha důvodů, ať už jsou to dlouhé pečlivě komponované černobílé záběry, výjimečný cit pro detail, ztvárnění komplexních ženských postav nebo humanistický příběh, který se navzdory své tragičnosti důsledně vyhýbá jakémukoliv patosu.

Vzplanutí (Beoning; Chang-dong Lee, 2018)

Za jeden z nenápadných vrcholů letošního ročníku festivalu v Karlových Varech považuji Vzplanutí korejského režiséra Chang-dong Leeho. Není náhoda, že ve svém nedávno zveřejněném žebříčku nejlepších filmů loňského roku Vzplanutí vyzdvihla i redakce časopisu Cahiers du cinéma, jelikož se jedná o nesmírně originální hru s žánry, jež vyniká svým jedinečným rytmem vyprávění a jež se ani po půl roce od zhlédnutí nevytrácí z paměti diváka.

Climax (Gaspar Noé, 2018)

Ačkoli byl Climax Gaspar Noého možná až příliš vyhypovaný a trochu se mi příčí ho znovu zmiňovat, protože od Noého už jsme viděli i lepší filmy, tak se přesto jednalo o jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků loňského roku. Noému v Climaxu bezpochyby prospělo, že se vzdal přehnaných ambicí a natočil film s jednoduchou béčkově hororovou zápletkou, na níž mohly vyniknout Noého přednosti. Přednostmi rozhodně nemyslím duchaplné dialogy nebo originální scénář, ale jedinečnou práci s vizuální stránkou, kamerou, pohybem, zvukem a hudbou. Must-see pro všechny ravers.

Pod čarou

Zloději (Manbiki kazoku; Hirokazu Kore’eda, 2018)

BlacKkKlansman (Spike Lee, 2018)

Nit z přízraků (Phantom Thread; Paul Thomas Anderson, 2017)

Dogman (Matteo Garrone, 2018)

Diamantino (Gabriel Abrantes  Daniel Schmidt, 2018)

Psí ostrov (Isle of Dogs; Wes Anderson, 2018).

Televize

Volejte Saulovi (Better Call Saul; Vince Gilligan, 2018, 4. série)

Narcos: Mexico (Carlo Bernard – Chris Brancato – Doug Miro, 2018, 1. série)

————————————————————————————————————————

JIŘÍ BLAŽEK

Kuso  (Flying Lotus, 2017, ČR premiéra Festival otrlého diváka 2018)

Slizkou spiritualitu, která vyvolala zaslouženou pozornost na Sundance, natočil hudebník Flying Lotus a salátový animátor David Firth. Pokud holdujete přízemnímu humoru, ale nespokojíte se s kdejakým béčkem, Kuso pro vás představuje konečníkovou a přitom apartní alternativu. Příznivci groovy hudby nechť zpozorní – ve své životní roli se zde objevuje doktor „Funkenstein“.

Mandy – Kult pomsty (Mandy;  Panos Cosmatos, 2018)

Zatímco předchozí film Panose Cosmatose Za černou duhou (2010) byl jinotajným experimentem, velmi původním, přitom však aluzivním, Mandy je „pouze“ výstředním galimatyášem. Noční můrou o pomstě, které nicméně nelze upřít omamný psychedelický účinek v neonové stylizaci, díky níž vyniká vyhořelá herecká aura Nicolase Cage, jehož kariéra zraje jako zkvašená ambrosie. Další bastard ze Sundance

Invaze (Hojoom; Shahram Mokri, 2017, ČR premiéra MFF Karlovy Vary 2018)

Jednozáběrové žánrové hybridy, s důmyslně rozehranou partií mizanscény a choreografie, jsou specialitou u nás stále přehlíženého filmaře a matematika Shahrama Mokriho, oblíbence Berlinale. Ani jeho nový počin není jiný a po Rybce a kočce (2013) tu máme co do činění s neobyčejně labyrintní dramedií, určenou pro nejnáročnějšího diváka. Sportu zdar!

Coincoin a nelidé (Coincoin et les z’inhumains; Bruno Dumont, 2018)

V pokračování Malýho Quinquina (2014) Bruno Dumont vyostřuje svůj komicky-duchovní styl. Tak by vypadalo Slunce, seno…, kdyby jej natočil někdo trošku uvědomělý. Záměrně handicapovaná „detektivka“, která důsledně nabourává nejedno divácké očekávání, vtipně a přitom oduševněle tematizuje střet s čímkoliv, co je druhému cizí – ať už je to imigrant či mimozemský kravinec.

Blok 99 (Brawl in Cell Block 99; Steven Craig Zahler, 2017, ČR premiéra Febiofest 2018)

Talentovaný spisovatel, muzikant a kameraman Steven Zahler svým druhým celovečerním snímkem vyrazil dech kritikům i divákům, když natočil male weepie, které velmi bolí a současně velmi dojímá. Nekompromisní tělesný thriller, zdánlivě navazující na tradici vězeňských dramat, byl s úspěchem uveden na mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. „I’d rather knit baby booties with pink yarn than hit people for no reason.”

Anihilace (Annihilation; Alex Garland, 2018)

Spolu a matkou! (2017) bezpochyby nejzvláštnější kříženec hollywoodského stylu a nezávislé umělecké kinematografie (zřejmě nejen) tohoto roku, který nejde divákovi na ruku tak pohodlně jako příjemné a vkusné odvozeniny druhu Halloween (2018). Distribuce se Paramount mimo USA zřekl – a moc dobře věděl proč. Filmová adaptace stejnojmenné předlohy „new weird“ autora Jeffa VanderMeera je na Hollywood až moc osobitě ztvárněnou úvahou o hranicích lidskosti, s mnohými nezapomenutelnými aspekty groteskna. Aneb medvědi Nedvědy nejedí, zato jako lidojedi sténají…

Diamantino (Gabriel Abrantes – Daniel Schmidt, 2018)

Uličnický tandem z USA to tentokráte dotáhl až do Cannes, odkud si odnesl dvojitou trofej: Velkou cenu kritiků a především cenu poroty Palm Dog (za nejlepší psí výkon ve filmu). Obě ocenění přiléhavě ilustrují povahu melodramatické báchorky, jíž neschází jak smysl pro přízemnost, tak vzletný duch avantgardy (a dojde i na Donnu Lewisovou, Pasoliniho a olbřímí štěňátka hrající kopanou).

Animistica (Nikki Schuster, 2018)

Experimentální snímek, který pod mikroskopickým drobnohledem vyjevuje a propojuje neviděné, aby uvedl v platnost hérakleitovský výrok groteskní platnosti: „jedni žijí smrt těch druhých, druzí umírají život těch prvních.”

Lesní cesty (Forest Paths; Michiel van Bakel, 2018)

Další působivý „strukturální“ film, který divákovi umožňuje myšlenkově sestoupit na Heideggerovu slepou uličku (holzwege) a vniknout do zrcadlivého hvozdu, z nějž není cesty zpět.

Vládní budova (Haus der Regierung; Herwig Weiser, 2018)

S tímto avantgardním monstrózním hororem by si krotitelé duchů neporadili. Mrazivá metafora paměti prostoru. Ruina luxusního bytového komplexu v Moskvě z 30. let zpodobněná též jako ruina molochu jedné diktatury, která prováděla brutální čistky a která tu žel bohu ožívá ve své trvanlivosti, a to v patřičně přízračném hávu.

————————————————————————————————————————

VERONIKA HANÁKOVÁ

2018. Jedno převeliké zakončení přesladkého pohádkového světa. Výprava do obrazu temného lesa. I nepřetržitě se svíjející anorganicky organická hmota v hororové křeči.

Čas na dobrodružství (Adventure Time; Cartoon Network, 2010–2018) 

Post-apokalyptická doba je plna roztodivných stvoření, která si radostně cupitají po světě spravedlivě rozděleném do několika desítek království, zemí, ostrovů a lesů. Od princezny Žvýkačky z Cukrového království k princezně Halušce z Boulosféry. Co den, to nejméně jedno nové dobrodružství člověka Finna a psa Jaka, až do zlomového momentu letošního roku – ona bájná poslední velkolepá výprava, která uzavřela animovaný seriál stanice Cartoon Network. Kdysi začínaje fragmenty bizarně hravých jednorázových hrdinských výkonů a úkonů jsme skončili před detailně vykresleným pohádkovým světem, který se i proto po osmi letech těžce opouští.

Clarence (Cartoon Network, 2014–2018) 

Opravdu je to jen obyčejná krabice? Jsou hračky živé? Hraní je vážná, ba převážná činnost, která se musí brát co možná nejzodpovědněji, jak jen to jde, i kdyby to znamenalo opakovat slova vážně do zblbnutí. Animovaný seriál o každodenním životě školáka Clarence skončil letos těsně před letními prázdninami. Skončilo jedno hravé odpoledne, kdy pro hru nebylo nic třeba, vše bylo možné přeměnit do různorodých patvarů fantazie.

Dream Journal 2016–2017 (Jon Rafman, 2017, ČR premiéra PAF Olomouc 2018) 

Jon Rafman pozval diváky k výpravě napříč virtuálním prostředím, v němž není možné operovat v rámci binarit, které by nás chránily pevným rozdělením na hororovou iluzi a klidně ukotvenou realitu. Démoni, mutace těl, neexistence důkazů o vlastní jedinečnosti. Ztráta ve virtuální noční můře, ve které probuzení není pravděpodobné, a jediné, co nevyhnutelně existuje, je cesta, pokračovat dál. Utéct ze zacyklenosti zůstává na pomezí nesplněného přání, avšak i opětovný začátek je známkou určité podoby přežití.

Lu Over the Wall (Masaaki Yuasa, 2017)

Anime muzikálová variace přetvářející děsivý mýtus o brutalitě lidožravých mořských panen do plejády tanečních vystoupení, v nichž se linky ocasu protrhávají a vytváří dvě freneticky kmitající nožky Lu, malé mořské panny. Hudba proti tradici plné děsu. Nevinná radost proti nepřiměřené podnikavosti turistického odvětví. Žralok v kloboučku jdoucí do banky. Jako v každém svém filmu i zde Masaaki Yuasa přetvořil styl ze svých předchozích děl do podoby, v níž si hudba podmaňuje linie, tvary se rytmicky proplétají do tanečních ornamentů. Mořská siréna už dávno neláká námořníky melodickým zpěvem do záhuby, ale svou až dětsky nespoutanou radostí z tance naopak nabádá k odhození ostychu. Neboť jen dokud hraje hudba, je možné nohy podle libosti rozhazovat, ticho s sebou totiž přináší zkamenělost tvaru a opětovný návrat do podoby mořské panny s ocasem. Na druhou stranu i v oceánu mají (mořská) štěňátka.

via GIPHY

Modrooký blonďák Jon Voight slaví osmdesátiny

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 29th, 2018

Americký herec Jon Voight, který se narodil 29. prosince 1938, vytvořil řadu rozmanitých postav: od citlivých, sebeobětování schopných mužů až k cynickým zlosynům.

Budou fandit Jafarovi? Fanoušci chválí vzhled herce v hraném Aladinovi

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 28th, 2018

Po krátkém teaser traileru nedávno studio Disney představilo také první oficiální fotky ze své připravované klasické pohádky Aladin, již převede do hrané podoby. Na sociálních sítích vzbudil především mezi ženským publikem rozruch představitel padoucha Jafara, který vypadá velice přitažlivě.

Pozitivní hodnocení klesá, Aquaman přesto míří k miliardě

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 28th, 2018

Suverénním vítězem závěru roku je v kinech DC komiksovka Aquaman od Warner Bros. Nádherná vizuální podívaná s příběhem o tom, jak se napůl člověk a napůl Atlantiďan Arthur Curry stane králem Atlantidy, láká fanoušky po celém světě, a to i přes pomalejší start v domácí Americe. Podle časopisu Forbes má Aquaman dokonce nakročeno k miliardě dolarů.

Obelix, Cyrano či Rasputin. Svérázný Depardieu oslaví jubileum

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 27th, 2018

Filmové publikum svého času elektrizoval jako nosatý Cyrano, zavalitý Obelix nebo šarmér Georges v Zelené kartě. Francouzský herec Gérard Depardieu nezapře talent a obrovskou pracovitost. Ve svých sedmdesáti, které oslaví ve čtvrtek 27. prosince, má za sebou natáčení přes dvě stě filmů včetně mnoha cen.

Bonda by mohl hrát herec tmavé pleti, bude to Idris Elba?

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 26th, 2018

Více než polovina Američanů by do role agenta Jamese Bonda obsadila herce tmavé pleti. Vyplývá to z listopadového průzkumu časopisu The Hollywood Reporter. Téměř dvě třetiny Američanů pak podle průzkumu podpořily myšlenku, že by legendárního britského agenta 007 mohl hrát Idris Elba.

Na Štědrý den nejvíce bodovala nová pohádka Kouzelník Žito

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 25th, 2018

Nejsledovanějším pořadem Štědrého dne byla nová pohádka Kouzelník Žito na ČT1, na kterou se dívalo 2,49 milionu diváků starších 15 let. Na druhém místě skončila tradiční vánoční pohádka Tři oříšky pro Popelku a třetí byly Pelíšky.