Anthony Hopkins, charismatický herec z Walesu, slaví osmdesát

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 31st, 2017

Mráz po těle běhá filmovým divákům z mistrných kreací sira Anthonyho Hopkinse, někdy bestiálních, jindy kontroverzních, vždy ale nesmírně precizních. Zrůdný Hannibal Lecter, mistr filmové hrůzy Alfred Hitchcock či majordomus maskující své vášně – to jsou nejslavnější role z řady jiných, jež tento herecký virtuos ztvárnil na plátně i na divadelních prknech. Výborný pianista a skladatel též propůjčuje svůj hluboký sametový hlas i písním. A na silvestra oslaví osmdesátiny.

Režisér Hossein zůstane navždy hrabětem de Peyrac

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 30th, 2017

Ač Robert Hossein proslul jako kritikou oceňovaný divadelní režisér, pro řadu diváků zůstává navždy spjat s rolí tajemného hraběte de Peyrac ze známé série o Angelice.

Komiksové pecky: bolestná rozlučka i humorná smršť

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 30th, 2017

Filmový rok 2017 se chýlí ke konci a s ním přichází na řadu i bilancování. Posledních dvanáct měsíců nabídlo zejména komiksovým fanouškům spoustu kvalitního materiálu. Redakce TÝDEN.CZ sestavila svůj žebříček pěti nejlepších filmů, kde hráli prim superhrdinové.

Film o lásce a vraždění v Bataclanu se zatím vysílat nebude

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 30th, 2017

Kontroverzní francouzský film o milostném vzplanutí na pozadí předloňského teroristického útoku na koncertní síň Bataclan v Paříži se zatím vysílat nebude.

Česká kina ovládne španělština. La Película vzdá hold Aně Belén

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 29th, 2017

Ve druhé polovině února tradičně ovládne česká kina španělština; od 13. února se uskuteční festival La Película. Jeho třináctý ročník fanouškům nabídne to nejzajímavější z aktuální španělsky mluvené kinematografie, nahlédne do filmových archivů či se vydá za snímky zemí Latinské Ameriky, oznámila mluvčí přehlídky Lucie Čunderliková.

Filmy roku 2017 podle IndieFilmu

Zdroj: admin | Prosinec 29th, 2017

JIŘÍ ANGER

Můj letošní žebříček je tak trochu podvod – první dva jmenované snímky už u nás byly jednorázově uvedeny loni, třetí nebyl (a pravděpodobně nebude) uveden vůbec. Přiměla mě k němu jak relativně slabší nabídka tuzemských festivalů (o distribuci nemluvě), tak především výjimečný zážitek ze zmíněných děl. Noci navzdory, Ornitolog a Cruel Optimism pro mě byly natolik zásadní, že jindy místopřísežně dodržovaná pravidla musela jít stranou. Světlé momenty festivalové sezony přikládám alespoň heslovitě.

Noci navzdory (Malgré la nuit; Phillippe Grandrieux, 2015)

Francouzský experimentátor a vytrvalý vynálezce tělesných senzací zde vytvořil univerzum, jež se od jeho předešlých fikčních světů nenápadně odchyluje. Zatímco předchozí snímky (např. Temnota [1998], Jezero [2008]) pohlcovaly filmová i divácká těla entropickou tmou, v Noci navzdory mezi těly místy vyhřezávají jiskry jasného světla. Krutost stále dominuje, avšak nespokojí se jen se zpřetrháním vazeb ke světu, naopak sama vytváří imanentní vztahy mezi nesourodými fikčními prvky. Film tak představuje jakési vypouklé zrcadlo posledních děl Terrence Malicka (K zázraku [2012] a dále) – naštěstí bez nánosu esoterických frází.

Ornitolog (O Ornitólogo; João Pedro Rodrigues, 2016)

Trestuhodně promeškanou projekci na Mezipatrech 2016 jsem si vyčítal už při psaní loňského žebříčku. Na napravení tohoto omylu jsem musel čekat až do května, ovšem nakonec jsem nebyl zklamán ani v nejmenším. Snímek zakládá svůj půvab na dvou (zdánlivých) rozporech. Zaprvé se jedná o paradoxní pozici ornitologa: přestože je stylizován do voyeura, přírodu si nepodmaňuje, naopak je její silou paralyzován až k neschopnosti jednat. Zadruhé, expresivní motiv „passio Christi“, v umění tradičně povznášený do transcendentních sfér, je ukotven v čirém, profánním těle, potažmo v obklopujícím materiálním světě. Tato dvě překřížení spoluutvářejí zážitek, v němž se snoubí tělesné chvění s duchovní očistou.

Cruel Optimism (Paul Clipson, 2017)

Tento krátkometrážní experimentální film si nedokážu odmyslet od několika dalších snímků z posledních zhruba tří let, skrze něž jsem letos objevil famózní dílo Paula Clipsona (vedle Cruel Optimism např. Made of Air [2014], Headache [2016], Spectral Ascension [2017]). Co se na pohled jeví jako hudební videoklip či variace na velká jména amerického undergroundu, dostává v Clipsonových počinech nebývalý tvar. Obraz není ilustrací ani ornamentem hudební složky, nýbrž svébytnou audiovizuální performancí vzniklou ze součinnosti s předními ambientními hudebníky (Grouper, Jefre Cantu-Ledesma). Experimentování s abstraktními motivy přírody či městského života může upomínat na Stana Brakhage či Bruce Baillieho, nicméně způsob, jakým do sebe různé obrazy i formáty vzájemně prorůstají, aby se vzápětí rozpadly v kmitající zrnka světla, budiž více než dostatečnou aktualizací.

Zvláštní uznání

Divý kraj (La región salvaje; Amat Escalante, 2016) – KVIFF

Baby Driver (Edgar Wright, 2017) – KVIFF

Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer; Jorgos Lanthimos, 2017) – BE2CAN

Zajímalo vás, kdo vystřelil? (Did You Wonder Who Fired the Gun?; Travis Wilkerson, 2017) – MFDF Ji.hlava

Divoši (Les garçons sauvages; Bertrand Mandico, 2017) – Mezipatra QFF

Nejlepší český film

Vienna Calling (Petr Šprincl, 2017) – PAF Olomouc

———————————————————————————————————————

JIŘÍ BLAŽEK


Divý kraj (La región salvaje; Amat Escalante, 2016)

Naprosto svrchovaně natočené podobenství, jakož i křišťálové spojení zdánlivě nesourodých vyprávění (od sociálního dramatu po fantastický film). V české distribuci Escalanteho nový snímek pravděpodobně neuvidíme.

Janička (Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc; Bruno Dumont, 2017)

Solitér ukazující odvrácenou tvář (Severní) Francie ve svých filmech už pár let uplatňuje groteskní zveličení. I Janička je přitom vším, jen ne ledabylou taškařicí. Dumont předestírá tragický rozměr (protimluv: bez nadsázky) komedie, což nebývá tak úplně samozřejmostí. Paján na figurativní asymetrii a žánrový rozklad.

Listopad (November; Rainer Sarnet, 2017)

Některé filmy mají sklon být více kinematografické (kínēma/gráphein), jiné tíhnou k tomu být spíše biografické (bios/gráphein). Listopad je biografem živoucí síly, který dokazuje, že filmové umění bývá nejsilnější tam, kde končí výraz slova. Distribuce v nedohlednu.

Uteč (Get Out; Jordan Peele, 2017)

To(to) je jeden z nejlepších populárně laděných hororů roku 2017. Tabula rasa? – Jdi do frasa!

Transformers: Poslední rytíř (Transformers: The Last Knight; Michael Bay, 2017)

Sága Transformers je vyhroceným symptomem toho, k čemu Hollywood směřoval přinejmenším od 90. let. Není snad lepší ukázky rozvolněné obrazotvornosti, ale rovněž vyprázdněnosti. Pokud bychom chápali Transformery jako symptom společenský, co autobotí veškerenstvo vypovídá o naší digitalizované civilizaci?

 

Misandrie (Die Misandristinnen; Bruce LaBruce, 2017) – protože LaBruce to nevzdává.

Divoši (Les garçons sauvages; Bertrand Mandico, 2017) – protože TREVOR a Löwensohn.

Noci navzdory (Malgré la nuit; Philippe Grandrieux, 2015) – protože láska bolí.

Western (Valeska Grisebach, 2017) a Wind River (Taylor Sheridan, 2017) – protože není western jako western.

Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer; Jorgos Lanthimos, 2017) – protože to jde i bez humra.

nech ten sen hořet (keep that dream burning; Rainer Kohlberger, 2017) – protože digitální zrno má také co říct.

FUDDY DUDDY (Siegfried A. Fruhauf, 2016) – protože strukturální film není mrtev a rám je vším.

——————————————————————————————————————-

JAKUB JIŘIŠTĚ


Letošní rok jsem se sice moc nepotkal s verdikty porot nejvýznamnějších filmových festivalů, což ale neznamená, že bych postrádal přetrvávající filmové zážitky. Tři nakonec zvolené snímky ve mě zanechaly nejhlubší pocitovou stopu a vybral jsem je spíše intuitivně z větší skupiny vážných uchazečů. Mezi ně rozhodně patří i vtahující a ničím nerušený časoprostor v Dunkerku (Christopher Nolan, 2017), rafinovaně prostý Western (Valeska Grisebach, 2017) či nečekaný gejzír obrazotvornosti v lahůdkovém Listopadu (Rainer Sarnet, 2017). Jako tuzemský divák však počítám s doplněním letošní početné reprezentace zkraje nadcházejícího roku, kdy snad budu mít příležitost zhlédnout další kritikou favorizované adepty: The Florida Project (Sean Baker 2017), Call Me By Your Name (Luca Guadagnino, 2017), Tři billboardy kousek za Ebbingem (Martin McDonagh, 2017), Lady Bird (Greta Gerwig, 2017).

Makala (Emmanuel Gras, 2017)

Nejuhrančivější a nejneočekávanější zážitek mi letos připravil záznam vyčerpávající cesty konžského uhlíře na vzdálený městský trh. Neustávající tlak prostých, a přesto vizuálně silných obrazů a úmorně lopotné tempo, které ani na okamžik nenechá vydechnout, mi umožnili bezprostřední účast na zlomkové etapě skutečného sisyfovského koloběhu. Závěr putování mě zanechal daleko v savaně s úvahami nejen o ceně dřevěného uhlí, ale i o hodnotě lidského života, nelidské dřiny a o nadlidské síle draze vykupovaných snů.

Poslední rodina (Ostatnia Rodzina; Jan P. Matuszynski, 2016 – Febiofest)

Pro současný polský film mám velkou slabost a letos u mě dvakrát zabodoval působivým účtováním z moderní historií (extrémní opus Volyň [Wojciech Smarzowski, 2016] a mrazivě ironický thriller Jsem vrah [Maciej Pieprzyca, 2016]). Nečekaný Matuszynského debut však oba snímky přesahuje konstruktivní srážkou bolestně intimní rodinné kroniky a panelákového eposu, který dokáže obsáhnout patos bytí. Vzniklo nesnadno uchopitelné silové pole, jež odpuzuje jakékoliv konvence životopisného žánru a zbavuje pochmurný portrét jednoho z nejsvéráznějších polských moderních umělců omezujícího výkladu jeho osobnosti. Nepromlouvá ani on, ani jeho tvorba a vnitřní obsese, ale záblesky v obyčejných fragmentech neúprosně běžícího života – a v tom se skrývá na jedno zhlédnutí nepostižitelná komplexnost i tíživá divácká svoboda.

120 BPM (120 battements par minute; Robin Campillo, 2017)

Sonda do aktivistické buňky v rozlehlé stopáži jen pomalu sbírá dohromady narativní proud, ale právě „horní tok“ snímku z něj činí dílo, které na mě minulý rok zapůsobilo nejvýrazněji. Campillův věcný obraz hnutí ACT UP nezapře autora krajně realistického snímku Mezi zdmi ani jeho bezprostřední účast na samotném dění. Díky ní aktivismus ukazuje nikoli v glorifikované auře, nýbrž ve vnitřních rozporech, krizích a tepajících diskuzních přestřelkách. I když v samotném ústí snímek sklouzne do poněkud mělkého koryta ukázněného sentimentu a trochu vynucené katarze, nijak to nezastíní působivé dvouhodinové střetávání společenské zodpovědnosti s hořkým intimním prožitkem těch, kdo svým bojem přesahují vlastní život a musí se s tímto vědomím vyrovnat.

———————————————————————————————————————

MARTIN MIŠÚR

Jelikož jsem viděl naprosté minimum z letošní nadílky ceněných, očekávaných či alespoň výživné debaty vzbuzujících děl, volím specificky úniková kritéria. Žádné velké filmy. Naopak, do výběru řadím nenápadné a zdánlivě sezónní snímky, které patrně nepolíbí vlivné žebříčky, natožpak budoucí filmové příručky. Přesto mě čímsi zaujaly, tudíž i po několika měsících stály za rozepsání. A abych lehce napravil letité ignorování tuzemských zástupců v podobných výročních soupisech, dostanou tentokrát čeští filmaři rovnocenný (a zasloužený) prostor.

Vážený občan (El ciudadano ilustre; Gastón Duprat, Mariano Cohn, 2016)

Argentinská černá komedie patrně nezanechá trvalý otisk, neboť je natočena důsledně neutrálně a stylisticky zaujme jedině svou zaťatou opatrností. Usiluje o nadnášení intelektuálně znějících dialogů, jenže scenárista poněkud nadsadil vlastní schopnosti. Nicméně: vyprávění o nositeli Nobelovy ceny za literaturu, který po letech hořce zavítá do rodného města, velmi sympaticky nešetří ani jednu ze zúčastněných stran četných sporů, nepůsobí finálním vyzněním nikterak podbízivě a vlastně umí i s odstupem rezonovat.

Na červenou (Na Cherveno; Toma Waszarow, 2016)

Ne, nic památného se v krátkometrážním bulharském filmu o jednom autobuse, jeho cestujících a vadném semaforu nepřihodí. A kdybych ještě zesílil kritický zrak, nepochybně bych více poukázal na některé křečovitě estrádní pasáže à la neohrabané vrážení hlavou a padání věcí. Nicméně: čtvrthodinový snímek zůstává obratně uvozen, precizně gradován, elegantně zakončen a celkově velmi způsobile poskládán. Třebaže bych mu nepřipisoval dalekosáhlé myšlenky, objevil ve výchozí situaci některé mimořádně výstižné postřehy.

Špína (Tereza Nvotová, 2017)

Každoročně na festivalech – přinejmenším evropských – soutěží mnoho děl se sociálním akcentem, které vidlemi prohrabávají odpudivé prostředí vyloučených nebo vylučovaných. Budiž řečeno, že debut Terezy Nvotové do této hodně prozkoušené kolonky nic razantně nového nepřináší. Nicméně: drama o traumatu po znásilnění blízkým člověkem dokáže nadmíru sugestivně přiblížit různé varianty slova, jež nese nesmírně přiléhavý název filmu. Především zvuková stopa evokuje špínu barvitě, místy až nesnesitelně, což míním v dobrém.

Krutost kombinace (Adam Kratochvíl, 2017)

Krátkometrážní snímek Adama Kratochvíla do filmových příruček velmi pravděpodobně nezavítá. Jakožto ročníková práce na pražské FAMU bude mít omezený okruh diváků a její školní původ zůstává dostatečně patrný. Nicméně: v režisérovi lze rozpoznat značný příslib a nebude žádným překvapením, pokud za několik let připraví snímek hodný velké, ba možná až mezinárodní pozornosti. Do té doby zasílám uznání za báječný nadhled, mnoho drobných realizačních nápadů a umné stavění všemožných kontrastů.

———————————————————————————————————————

ZUZANA ČERNÁ

V letošním roce jsem nestihla většinu (podle všech žebříčků) zásadních filmů a do nového roku si tak nesu nespočet restů, které si budu muset doplnit. Přesto, že mi toho spoustu uteklo, ale nemám pocit, že bych prožila filmově prázdný ročník.

Rok 2017 si totiž budu navždy pamatovat hlavně jako rok, kdy jsem na festivalu v Karlových Varech objevila film Spousta dětí, opice a zámek (Muchos hijos, un mono y un castillo; Gustavo Salmerón, 2017), snímek stejně bizarní jako jeho název. Režisér dokázal vytvořit z neuvěřitelného množství rodinných videí natočených během 14 let soudržný dokument, jemuž dominuje svérázná matka Julita. Hledání babiččiných obratlů, léčba kloubů popelem rodičů či nácvik vlastního pohřbu jsou jen jedny z mnoha motivů filmu, který ukazuje, že není nutné brát život zas až tak vážně. Nadšení z Julitina životního přístupu pociťuji i po půl roce od zhlédnutí: přimělo mě pořídit si teleskopickou vidličku, a dokonce i napsat děkovný pohled režisérovi.

Velmi intenzivním zážitkem byl pro mě Dunkerk (Dunkirk; Christopher Nolan, 2017), blockbuster atypický způsobem vyprávění s minimem dialogů. Ohromující atmosférická podívaná na obřím plátně IMAXu ve mně zůstala i díky výraznému a až zneklidňujícímu soundtracku, který nepřestávám poslouchat.

Nemohu opomenout ani Druhou stranu naděje (Toivon tuolla puolen; Aki Kaurismäki, 2017), v níž autor dokázal úspěšně propojit svou humorně absurdní poetiku se závažným a silně aktuálním tématem migrační krize; a Austerlitz (Sergej Loznica, 2016), který pojímá velmi komplexní a promyšlené téma skrze naprosto jednoduchou formu.

Ze seriálů mně letos nejvíce potěšily Sedmilhářky, 3. série Narcos i Better Call Saul, nové díly Bojacka Horsemana, seznámení i rozloučení se se seriálem Girls a především doplnění ostudné mezery v neznalosti fenoménu Twin Peaks (nejen) díky výtečné 3. sérii.

———————————————————————————————————————

VERONIKA HANÁKOVÁ

via GIPHY

Rok 2017 začal epickou bitvou. Laserové zbraně. Oprášené sci-fi lodě z osmdesátek opět ve vesmíru. Umění klasického gentlemanského boje. Pops proti Anti-Popsovi. Blu-ray společně s DVD proti modemu. Gang kuřátek po boku Smrťáka, Guardians of Eternal Youth, Vincenta, Bensona, Skipse, Rigbyho, Mordecaie, Muscle Mana a Hi-Five Ghosta. Všichni za zachování vesmíru, toť byl poslední díl Regular Show (Cartoon Network, 2010–2017) – sebereflexivní, intertextuálně nabité, vtipné, nic neberoucí příliš vážně, avšak nic pichlavým cynismem nezesměšňující – animované série.

Podvratné a vtipné, jak jen dílo vytvořené technikou animace může být. Hloubka je i není, prostor není dán, je tvořen, existuje vůbec něco jako perspektiva? Živelná neživost, nebo spíše živost všeho. Uncle Grandpa(Cartoon Network, 2013–2017) tu byl pro nás. Když se vyskytl problém, objevil se, asi bychom ho mohli poplácat po zádech s radostí, že jej určitým způsobem vyřešil. A zase zmizel. Tentokrát je ovšem jeho návrat v nedohlednu.

via GIPHY

Genadij Tartakovskij vytvořil během přelomu devadesátých a nultých let fikční světy, v nichž boj neprobíhá pěst na pěst – linie nakreslených těl postupně ovládají celý obraz, v detailu je zachycena vřava barev, tvarů a linek. V tomto roce se navrátila dvě jeho díla. Powerpuff Girls (Cartoon Network, 2016–) svou vyprázdněností a plochostí zastřely svůj dávný náboj, zatímco Samurai Jack (Adult Swim, 2017) došel úspěšně na konec své pouti. Zlo bylo poraženo. Cesta plná střetávání, občas eskalující v konflikt, někdy v porozumění, ustala. Děj se vrátil do klidného rodného údolí, kde Aku, ovšem ani onen nový svět, ve kterém byl nucen nekonečná léta žít, již neexistuje.

Velké oči, vyhublá postava připomínající panenku, roztomilé šaty – Poppy svým dětským, avšak podivně nelidským hlasem už přes rok informuje své fanoušky o „svých” každodenních strastech, pocitech, touhách a přáních. A její  přítomnost začala nabírat na děsivé reálnosti. Z mobilních obrazovek se k nám přiblížila na dotek. Odjela na koncertní turné a během nadcházejícího ročníku Sundance bude k vidění ve filmu, který se zaměří na její svébytnou osobnost a touhu uspět v Hollywoodu.

Horor v pastelových barvách, líbivý, měkoučký, ale i děsivý, krutý, brutální svoji nelidskostí, nikoliv násilím, prostě creepy (nebo spíše „cupy”, podle spojení cute a creepy), není jen doménou webu (Poppy a DHMIS), projevil se také v rámci televizních obrazovek v novém seriálu A Series of Unfortunate Events (Netflix, 2017), adaptaci stejnojmenné literární série Lemonyho Snicketa. Život třech sirotků Baudelairových ve světě, v němž realita je subjektivní a nic jako ucelený, jednolitý svět, v němž by existovala jedna pravda, neexistuje.

via GIPHY

Na závěr je třeba zmínit nový snímek nezávislého amerického tvůrce animovaných filmů Dona Hertzfeldta – Svět zítřka II. rozvíjí uvnitř  komplikované narativní struktury vrstvy vzešlé ze vzpomínek a prožitků, z nichž je budována osobnost jedince. Selektivnost momentů, nespatřitelné tváře, rozpíjení okolí do barevných mžitků a bílé plochy zapomnění. Paměť nemůže přenést minulost do přítomnosti, smyčka vzpomínek se může dokola přehrávat, postupně se zrychluje, dokud se nezasekne, iluze dávného najednou mizí a je tu přítomnost, v níž Beatrice Sugarman, matka BoJacka, zůstala sama – BoJack Horseman (Netflix, epizoda „Time’s Arrow” 2017).

Krásné rozloučení s rokem 2017 a úspěšný filmový rok 2018 přeje redakce INDIEFILM

Před 75 lety se narodila hvězda bollywoodského filmu

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 29th, 2017

Indický herec Rádžéš Khanná, první velká hvězda bollywoodského filmu, se narodil před 75 lety, 29. prosince 1942 v severoindickém Amritsaru ve státě Paňdžáb.

Herečky Berryová a Gadotová budou udělovat Zlaté glóby

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 28th, 2017

Herečky Halle Berryová a Gal Gadotová a jejich kolega Chris Hemsworth budou mezi moderátory slavnostního udělování filmových Zlatých glóbů.

"Nevkusné." Francouzi podepisují petici proti filmu o útoku v Paříži

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 28th, 2017

Přes třicet tisíc lidí už ve Francii podepsalo internetovou petici proti televiznímu filmu o teroristických útocích v Paříži z listopadu 2015. Petici spustila partnerka jedné z obětí atentátů, které si ve francouzské metropoli vyžádaly 130 lidských životů.

Star Wars stále drží první místo návštěvnosti, dařilo se i Špindlu

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 27th, 2017

V čele návštěvnosti tuzemských kin podle očekávání zůstává osmá epizoda filmové ságy Star Wars: Poslední z Jediů, kterou již za dva týdny vidělo 327 tisíc lidí.