Nový film Woodyho Allena nemine existenciální krize hrdiny

Zdroj: Týden.cz | Leden 31st, 2015

Nový film amerického režiséra Woodyho Allena se bude jmenovat Irrational Man.

Recenze: Whiplash – 100%

Zdroj: František Fuka | Leden 30th, 2015

Mladý bubeník (Miles Teller) se přihlásí na prestižní konzervatoř, kde se mu poštěstí hrát v jazzovém orchestru slavného dirigenta (J.K. Simmons), který je sice geniální hudebník, ale kromě toho také psychopat, sadista, destroyer of souls a několik dalších podobných věcí.

Téměř celý film je o tom, že Simmons ničí Tellerovo sebevědomí, nadává mu, řve na něj a terorizuje ho psychicky a dokonce i fyzicky. Občas to vypadá, jako by mu podal přátelskou ruku a uznal jeho schopnosti, ale je to téměř vždy jen trik, jak mu ještě více pošlapat ego.
Původně jsem myslel, bůhvíjak budu originální, ale píšou to v recenzích i všichni ostatní: J.K. Simmons je v tomto filmu něco jako R. L. Ermey ve Full Metal Jacket. A navíc je mu docela podobný.

Kromě konfliktů se Simmonsem si Teller užije navíc ještě pár minut s otcem (Paul Reiser) a pár minut s potenciální přítelkyní, se kterou se ale velmi brzy rozejde, protože mu dojde, že nemůže zvládat bubnování i ženskou současně.

(Ve filmu Simmons neříká „cut you like a pig“, nýbrž „fuck you like a pig“. Mimo jiné.)

Tudíž se opravdu téměř všechno ve Whiplashi (což je název skladby) točí kolem zajímavě vystavěného konfliktu: Teller se samozřejmě může kdykoliv zvednout, ze Simmonsova orchestru odejít a přestat být terorizován. Ale on nechce, neboť ví, že jinde by se z něj tak dobrý bubeník nestal.

A Simmonsovi se daří úžasná věc. Nechceme toho hajzla mučit a zabít, protože víme, že to dělá pro dobro těch týraných chudáků! Aby se mu to povedlo, musel mít dobře napsané repliky a musel je umět dobře zahrát, což se mu daří naprosto stoprocentně.

Kromě úžasných, doslova lahůdkových hereckých výkonů hlavních představitelů je film dokonalý i ve všem ostatním:

Scénář je naprosto vydestilovanou esencí základního konfliktu, bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Film uteče velice rychle a nebýt pár exteriérových záběrů na moderní ulice, klidně by se mohl v téměř identické podobě odehrávat třeba před 50 lety.

I když je samozřejmě atraktivní poslouchat kvalitní jazzovou hudbu (přestože jazz není zrovna moje hobby), stačilo by málo a film by mohl být třeba o fanatickém hráči videoher nebo krasobruslaři. Není to film o hudbě (a nemusíte o hudbě téměř nic vědět, abyste si ho vychutnali). Je to film o brutálním vztahu učitele a žáka, kteří oba touží po naprosté, téměř nelidské dokonalosti.

Obzvlášť vyzdvihnout musím vizuální stránku filmu, kameru a především střih. Způsob, jakým je například pomocí pěti rychlých střihů na noty a obličeje během tří sekund řečeno „tahle skladba bude kurevsky těžká“, to je něco, co by měl každý začínající filmař detailně studovat.

Whiplash je nejlepší nekomedie, jakou jsem viděl za poslední rok. A k tomuto názoru jsem došel ještě před tím, než jsem si zjistil, že scenáristovi a režisérovi je 30 let, jde o jeho druhý celovečerní film v životě a celé to stálo jen něco přes 3 miliony dolarů (což na tom vůbec není vidět).

P.S: V úvodu filmu je pod názvem „Whiplash“ ještě český podtitulek (něco jako „nejrychlejší bubeník světa“). To je organizační omyl. Oficiální český název filmu je stejný jako originální, tzn. jen Whiplash.

Recenze: Whiplash – 100%

Zdroj: František Fuka | Leden 30th, 2015

Mladý bubeník (Miles Teller) se přihlásí na prestižní konzervatoř, kde se mu poštěstí hrát v jazzovém orchestru slavného dirigenta (J.K. Simmons), který je sice geniální hudebník, ale kromě toho také psychopat, sadista, destroyer of souls a několik dalších podobných věcí.

Téměř celý film je o tom, že Simmons ničí Tellerovo sebevědomí, nadává mu, řve na něj a terorizuje ho psychicky a dokonce i fyzicky. Občas to vypadá, jako by mu podal přátelskou ruku a uznal jeho schopnosti, ale je to téměř vždy jen trik, jak mu ještě více pošlapat ego.
Původně jsem myslel, bůhvíjak budu originální, ale píšou to v recenzích i všichni ostatní: J.K. Simmons je v tomto filmu něco jako R. L. Ermey ve Full Metal Jacket. A navíc je mu docela podobný.

Kromě konfliktů se Simmonsem si Teller užije navíc ještě pár minut s otcem (Paul Reiser) a pár minut s potenciální přítelkyní, se kterou se ale velmi brzy rozejde, protože mu dojde, že nemůže zvládat bubnování i ženskou současně.

(Ve filmu Simmons neříká „cut you like a pig“, nýbrž „fuck you like a pig“. Mimo jiné.)

Tudíž se opravdu téměř všechno ve Whiplashi (což je název skladby) točí kolem zajímavě vystavěného konfliktu: Teller se samozřejmě může kdykoliv zvednout, ze Simmonsova orchestru odejít a přestat být terorizován. Ale on nechce, neboť ví, že jinde by se z něj tak dobrý bubeník nestal.

A Simmonsovi se daří úžasná věc. Nechceme toho hajzla mučit a zabít, protože víme, že to dělá pro dobro těch týraných chudáků! Aby se mu to povedlo, musel mít dobře napsané repliky a musel je umět dobře zahrát, což se mu daří naprosto stoprocentně.

Kromě úžasných, doslova lahůdkových hereckých výkonů hlavních představitelů je film dokonalý i ve všem ostatním:

Scénář je naprosto vydestilovanou esencí základního konfliktu, bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Film uteče velice rychle a nebýt pár exteriérových záběrů na moderní ulice, klidně by se mohl v téměř identické podobě odehrávat třeba před 50 lety.

I když je samozřejmě atraktivní poslouchat kvalitní jazzovou hudbu (přestože jazz není zrovna moje hobby), stačilo by málo a film by mohl být třeba o fanatickém hráči videoher nebo krasobruslaři. Není to film o hudbě (a nemusíte o hudbě téměř nic vědět, abyste si ho vychutnali). Je to film o brutálním vztahu učitele a žáka, kteří oba touží po naprosté, téměř nelidské dokonalosti.

Obzvlášť vyzdvihnout musím vizuální stránku filmu, kameru a především střih. Způsob, jakým je například pomocí pěti rychlých střihů na noty a obličeje během tří sekund řečeno „tahle skladba bude kurevsky těžká“, to je něco, co by měl každý začínající filmař detailně studovat.

Whiplash je nejlepší nekomedie, jakou jsem viděl za poslední rok. A k tomuto názoru jsem došel ještě před tím, než jsem si zjistil, že scenáristovi a režisérovi je 30 let, jde o jeho druhý celovečerní film v životě a celé to stálo jen něco přes 3 miliony dolarů (což na tom vůbec není vidět).

P.S: V úvodu filmu je pod názvem „Whiplash“ ještě český podtitulek (něco jako „nejrychlejší bubeník světa“). To je organizační omyl. Oficiální český název filmu je stejný jako originální, tzn. jen Whiplash.

Recenze: Whiplash – 100%

Zdroj: František Fuka | Leden 30th, 2015

Mladý bubeník (Miles Teller) se přihlásí na prestižní konzervatoř, kde se mu poštěstí hrát v jazzovém orchestru slavného dirigenta (J.K. Simmons), který je sice geniální hudebník, ale kromě toho také psychopat, sadista, destroyer of souls a několik dalších podobných věcí.

Téměř celý film je o tom, že Simmons ničí Tellerovo sebevědomí, nadává mu, řve na něj a terorizuje ho psychicky a dokonce i fyzicky. Občas to vypadá, jako by mu podal přátelskou ruku a uznal jeho schopnosti, ale je to téměř vždy jen trik, jak mu ještě více pošlapat ego.
Původně jsem myslel, bůhvíjak budu originální, ale píšou to v recenzích i všichni ostatní: J.K. Simmons je v tomto filmu něco jako R. L. Ermey ve Full Metal Jacket. A navíc je mu docela podobný.

Kromě konfliktů se Simmonsem si Teller užije navíc ještě pár minut s otcem (Paul Reiser) a pár minut s potenciální přítelkyní, se kterou se ale velmi brzy rozejde, protože mu dojde, že nemůže zvládat bubnování i ženskou současně.

(Ve filmu Simmons neříká „cut you like a pig“, nýbrž „fuck you like a pig“. Mimo jiné.)

Tudíž se opravdu téměř všechno ve Whiplashi (což je název skladby) točí kolem zajímavě vystavěného konfliktu: Teller se samozřejmě může kdykoliv zvednout, ze Simmonsova orchestru odejít a přestat být terorizován. Ale on nechce, neboť ví, že jinde by se z něj tak dobrý bubeník nestal.

A Simmonsovi se daří úžasná věc. Nechceme toho hajzla mučit a zabít, protože víme, že to dělá pro dobro těch týraných chudáků! Aby se mu to povedlo, musel mít dobře napsané repliky a musel je umět dobře zahrát, což se mu daří naprosto stoprocentně.

Kromě úžasných, doslova lahůdkových hereckých výkonů hlavních představitelů je film dokonalý i ve všem ostatním:

Scénář je naprosto vydestilovanou esencí základního konfliktu, bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Film uteče velice rychle a nebýt pár exteriérových záběrů na moderní ulice, klidně by se mohl v téměř identické podobě odehrávat třeba před 50 lety.

I když je samozřejmě atraktivní poslouchat kvalitní jazzovou hudbu (přestože jazz není zrovna moje hobby), stačilo by málo a film by mohl být třeba o fanatickém hráči videoher nebo krasobruslaři. Není to film o hudbě (a nemusíte o hudbě téměř nic vědět, abyste si ho vychutnali). Je to film o brutálním vztahu učitele a žáka, kteří oba touží po naprosté, téměř nelidské dokonalosti.

Obzvlášť vyzdvihnout musím vizuální stránku filmu, kameru a především střih. Způsob, jakým je například pomocí pěti rychlých střihů na noty a obličeje během tří sekund řečeno „tahle skladba bude kurevsky těžká“, to je něco, co by měl každý začínající filmař detailně studovat.

Whiplash je nejlepší nekomedie, jakou jsem viděl za poslední rok. A k tomuto názoru jsem došel ještě před tím, než jsem si zjistil, že scenáristovi a režisérovi je 30 let, jde o jeho druhý celovečerní film v životě a celé to stálo jen něco přes 3 miliony dolarů (což na tom vůbec není vidět).

P.S: V úvodu filmu je pod názvem „Whiplash“ ještě český podtitulek (něco jako „nejrychlejší bubeník světa“). To je organizační omyl. Oficiální český název filmu je stejný jako originální, tzn. jen Whiplash.

Recenze: Whiplash – 100%

Zdroj: František Fuka | Leden 30th, 2015

Mladý bubeník (Miles Teller) se přihlásí na prestižní konzervatoř, kde se mu poštěstí hrát v jazzovém orchestru slavného dirigenta (J.K. Simmons), který je sice geniální hudebník, ale kromě toho také psychopat, sadista, destroyer of souls a několik dalších podobných věcí.

Téměř celý film je o tom, že Simmons ničí Tellerovo sebevědomí, nadává mu, řve na něj a terorizuje ho psychicky a dokonce i fyzicky. Občas to vypadá, jako by mu podal přátelskou ruku a uznal jeho schopnosti, ale je to téměř vždy jen trik, jak mu ještě více pošlapat ego.
Původně jsem myslel, bůhvíjak budu originální, ale píšou to v recenzích i všichni ostatní: J.K. Simmons je v tomto filmu něco jako R. L. Ermey ve Full Metal Jacket. A navíc je mu docela podobný.

Kromě konfliktů se Simmonsem si Teller užije navíc ještě pár minut s otcem (Paul Reiser) a pár minut s potenciální přítelkyní, se kterou se ale velmi brzy rozejde, protože mu dojde, že nemůže zvládat bubnování i ženskou současně.

(Ve filmu Simmons neříká „cut you like a pig“, nýbrž „fuck you like a pig“. Mimo jiné.)

Tudíž se opravdu téměř všechno ve Whiplashi (což je název skladby) točí kolem zajímavě vystavěného konfliktu: Teller se samozřejmě může kdykoliv zvednout, ze Simmonsova orchestru odejít a přestat být terorizován. Ale on nechce, neboť ví, že jinde by se z něj tak dobrý bubeník nestal.

A Simmonsovi se daří úžasná věc. Nechceme toho hajzla mučit a zabít, protože víme, že to dělá pro dobro těch týraných chudáků! Aby se mu to povedlo, musel mít dobře napsané repliky a musel je umět dobře zahrát, což se mu daří naprosto stoprocentně.

Kromě úžasných, doslova lahůdkových hereckých výkonů hlavních představitelů je film dokonalý i ve všem ostatním:

Scénář je naprosto vydestilovanou esencí základního konfliktu, bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Film uteče velice rychle a nebýt pár exteriérových záběrů na moderní ulice, klidně by se mohl v téměř identické podobě odehrávat třeba před 50 lety.

I když je samozřejmě atraktivní poslouchat kvalitní jazzovou hudbu (přestože jazz není zrovna moje hobby), stačilo by málo a film by mohl být třeba o fanatickém hráči videoher nebo krasobruslaři. Není to film o hudbě (a nemusíte o hudbě téměř nic vědět, abyste si ho vychutnali). Je to film o brutálním vztahu učitele a žáka, kteří oba touží po naprosté, téměř nelidské dokonalosti.

Obzvlášť vyzdvihnout musím vizuální stránku filmu, kameru a především střih. Způsob, jakým je například pomocí pěti rychlých střihů na noty a obličeje během tří sekund řečeno „tahle skladba bude kurevsky těžká“, to je něco, co by měl každý začínající filmař detailně studovat.

Whiplash je nejlepší nekomedie, jakou jsem viděl za poslední rok. A k tomuto názoru jsem došel ještě před tím, než jsem si zjistil, že scenáristovi a režisérovi je 30 let, jde o jeho druhý celovečerní film v životě a celé to stálo jen něco přes 3 miliony dolarů (což na tom vůbec není vidět).

P.S: V úvodu filmu je pod názvem „Whiplash“ ještě český podtitulek (něco jako „nejrychlejší bubeník světa“). To je organizační omyl. Oficiální český název filmu je stejný jako originální, tzn. jen Whiplash.

Recenze: Kód Enigmy [The Imitation Game] – 90%

Zdroj: František Fuka | Leden 28th, 2015

Film na motivy osudů Alana Turinga (Benedict Cumberbatch), který za druhé světové války pomáhal britské vládě rozluštit „nerozluštitelný“ kód německého šifrovacího zařízení Enigma. Jako by to nestačilo, Turing měl také „menší problém“ s tím, že byl homosexuál, což tehdy bylo v osvícené Británii trestné.

Film režíroval jistý Morten Tyldum, který před pár lety natočil velmi vydařenou černohumorovou adaptaci severské detektivky Lovci hlav a stává se tudíž režisérem, na kterého si budu dávat pozor, neboť má veliký talent natočit i průměrné scénáře působivým způsobem.


Kód Enigmy mi hodně připomínal Ficherův film Social Network, což samozřejmě myslím jako velkou pochvalu. Alan Turing je v něm (stejně jako Zuckerberg) člověk, který je ctižádostivý génius, egoista a současně sociopat, jehož vůbec nezajímá, jak na jeho společenskou neohrabanost bude reagovat okolí. Je obklopen několika „blízkými“, kteří mu (skoro) rozumí a celá jejich parta je zcela mimo chápání okolního „normálního světa“. To vše skoro stejně jako v Social Networku.

S Fincherovým filmem má Kód Enigmy společnou také svou řemeslnou preciznost, skvělé herecké výkony, nečekané množství kvalitního chytrého humoru (když se svět nerdů střetává s normálním světem) a hypnotickou hudbu (Alexandre Desplat).

Je jasně patrné, že v zájmu lepšího dramatického fungování je mnohé ve scénáři upraveno a neshoduje se to s historickou skutečností (například Turing a „odhalený špion, který ho vydírá“ se ve skutečnosti nikdy nesetkali), s čímž ale nemám nejmenší problém. Tohle není historický dokument.

V ženských kruzích (i v heterokruzích) bude jistě velmi vyzdvihován Cumberbatch v hlavní roli, ale bude to nefér k ostatním. Velmi dobře fungují i vedlejší postavy, například Mark Strong jako agent MI6 nebo Charles Dance jako admirál, který má celý projekt pod palcem, jsou oba lahůdkoví. Nakonec nejméně zajímavá je Keira Knightleyová jako geniální luštitelka a pozdější Turingova snoubenka, která je pouze adekvátní a zhola ničím nepřekvapí.

No a teď po vší té chvále také pár drobných záporů:
Scénář není úplně dokonalý. Párkrát skáče vpřed i vzad (takže se ocitneme na chvíli v Turingově dětství a na chvíli v poválečných letech) a snaží se všechno velmi osudově skloubit, což ne vždy úplně vychází (přestože si historické zkušenosti výrazně upravuje podle svých potřeb). Například původní název „Imitation Game“ má odkazovat jednak na původní Turingův test a jednak na to, že Turing musí „imitovat heterosexuála“, aby ho nezavřeli. Ve filmu je nám tato paralela vtloukána do hlavy poněkud neohrabaně a celkově musím říct, že linie „i když jsem gay, mám právo na život“ je mnohem předvídatelnější a méně zajímavá, než linie „jsem geniální sociopat“. Rozhodně není „nevydařená“, ale zaostává za ní.
No a pak jsou tu technicko / logicko / matematické podzápletky. Scénář se snaží je předložit divákovi tak, aby byly pro každého pochopitelné, ale tím vznikají přílišná zjednodušení a logické lapsy, které dle mého názoru musí přijít divné každému, kdo při filmu dává pozor a pamatuje si, co se říkalo o několik scén dříve (aniž by jakkoliv studoval skutečné historické materiály o strojích Enigma):

  • Vždy v noci přestanou platit staré německé kódy a jsou vydány nové (luštitelům samozřejmě neznámé). To znamená, že luštitelé mají vždy jen omezené množství času na odhalení aktuálního denního kódu, v noci přijde vždy celá jejich snaha vniveč a ráno mohou začít zase od nuly. Potud je to OK. Ale když pracuji na proto-počítači, jeho účelem je automaticky, opakovaně a rychle (tedy dříve než za den) odhalit správný kód z libovolné zakódované zprávy, pak mě přeci toto denní omezení vůbec nezajímá – mohu klidně analyzovat měsíc starou zprávu mnoho dní a pokud mi to pomůže odhalit správný algoritmus (nikoliv konkrétní kód, ale algoritmus k jeho získání, o což jde), znamená to, že tímto stejným algoritmem mohu pak hravě získat kód k jakékoliv jiné zprávě! Přesto se lušitelé i po zprovoznění svého monstrpočítače stále chovají stylem „Sakra, je půlnoc, takže zase všechnu práci vyhodit, fuck this“.
  • Luštitelé tvrdí, že „pár zpráv z Enigmy už rozlouskli podle četnosti výskytu písmen v textu“, což funguje pouze u primitivních šifer, kde je písmeno P1 vždy nahrazeno stejným písmenem P2 (např. „E“ se vždy zakóduje jako „X“ a při luštění je pak podezřelé, že v zakódovaném textu je mnoho „X“, z čehož se vyvodí, že to asi je „E“, protože „E“ je v češtině nejčastější). U Enigmy ale nic takového fungovat nemohlo. Když Enigmou zakódujete text „EEEEEEEEEE“, vypadne z ní řetězec 10 různých znaků. (Vyzkoušejte si to například zde)
  • Němec, vysílající každé ráno hlášení o počasí, zapomene na začátek zprávy přidávat pět náhodných znaků (jak mají všichni Němci rozkázáno, aby ztížili dekódování), takže každá jeho zpráva začíná stjejnými znaky „6 HODIN“ (potud OK). Následkem toho ale (film tvrdí) každá jeho zakódovaná zpráva začíná stejnými znaky „CILLY“, což je nesmysl. To by se mohlo stát pouze pokud by zapomněl každé ráno změnit šifrovací kód.
  • Nejlepším mozkům Británie trvá několik měsíců, než jim dojde, že se v mnoha německých zprávách pravděpodobně bude opakovat slovní spojení „Heil Hitler“.

A opět platí: Není to nic extra závadného, Tyldum dělá režijní zázraky abyste se nad těmito drobnostmi nepozastavovali, ale ještě o trochu vypilovanější scénář by neškodil. Pokud vás celá záležitost zajímá z algoritmického hlediska, stránka na Wikipedii je rozsáhlá a fascinující. Pro šťouraly viz také zde.

A tajná zpráva pro dnešní den: Zsno yhtb h cx k gdrt 2003 stapa gdowdkdg, oyxhixa yhtb, ot Zpit Qtrzxchpatdkp bp higphct ktazdj egsta.

Recenze: Kód Enigmy [The Imitation Game] – 90%

Zdroj: František Fuka | Leden 28th, 2015

Film na motivy osudů Alana Turinga (Benedict Cumberbatch), který za druhé světové války pomáhal britské vládě rozluštit „nerozluštitelný“ kód německého šifrovacího zařízení Enigma. Jako by to nestačilo, Turing měl také „menší problém“ s tím, že byl homosexuál, což tehdy bylo v osvícené Británii trestné.

Film režíroval jistý Morten Tyldum, který před pár lety natočil velmi vydařenou černohumorovou adaptaci severské detektivky Lovci hlav a stává se tudíž režisérem, na kterého si budu dávat pozor, neboť má veliký talent natočit i průměrné scénáře působivým způsobem.


Kód Enigmy mi hodně připomínal Ficherův film Social Network, což samozřejmě myslím jako velkou pochvalu. Alan Turing je v něm (stejně jako Zuckerberg) člověk, který je ctižádostivý génius, egoista a současně sociopat, jehož vůbec nezajímá, jak na jeho společenskou neohrabanost bude reagovat okolí. Je obklopen několika „blízkými“, kteří mu (skoro) rozumí a celá jejich parta je zcela mimo chápání okolního „normálního světa“. To vše skoro stejně jako v Social Networku.

S Fincherovým filmem má Kód Enigmy společnou také svou řemeslnou preciznost, skvělé herecké výkony, nečekané množství kvalitního chytrého humoru (když se svět nerdů střetává s normálním světem) a hypnotickou hudbu (Alexandre Desplat).

Je jasně patrné, že v zájmu lepšího dramatického fungování je mnohé ve scénáři upraveno a neshoduje se to s historickou skutečností (například Turing a „odhalený špion, který ho vydírá“ se ve skutečnosti nikdy nesetkali), s čímž ale nemám nejmenší problém. Tohle není historický dokument.

V ženských kruzích (i v heterokruzích) bude jistě velmi vyzdvihován Cumberbatch v hlavní roli, ale bude to nefér k ostatním. Velmi dobře fungují i vedlejší postavy, například Mark Strong jako agent MI6 nebo Charles Dance jako admirál, který má celý projekt pod palcem, jsou oba lahůdkoví. Nakonec nejméně zajímavá je Keira Knightleyová jako geniální luštitelka a pozdější Turingova snoubenka, která je pouze adekvátní a zhola ničím nepřekvapí.

No a teď po vší té chvále také pár drobných záporů:
Scénář není úplně dokonalý. Párkrát skáče vpřed i vzad (takže se ocitneme na chvíli v Turingově dětství a na chvíli v poválečných letech) a snaží se všechno velmi osudově skloubit, což ne vždy úplně vychází (přestože si historické zkušenosti výrazně upravuje podle svých potřeb). Například původní název „Imitation Game“ má odkazovat jednak na původní Turingův test a jednak na to, že Turing musí „imitovat heterosexuála“, aby ho nezavřeli. Ve filmu je nám tato paralela vtloukána do hlavy poněkud neohrabaně a celkově musím říct, že linie „i když jsem gay, mám právo na život“ je mnohem předvídatelnější a méně zajímavá, než linie „jsem geniální sociopat“. Rozhodně není „nevydařená“, ale zaostává za ní.
No a pak jsou tu technicko / logicko / matematické podzápletky. Scénář se snaží je předložit divákovi tak, aby byly pro každého pochopitelné, ale tím vznikají přílišná zjednodušení a logické lapsy, které dle mého názoru musí přijít divné každému, kdo při filmu dává pozor a pamatuje si, co se říkalo o několik scén dříve (aniž by jakkoliv studoval skutečné historické materiály o strojích Enigma):

  • Vždy v noci přestanou platit staré německé kódy a jsou vydány nové (luštitelům samozřejmě neznámé). To znamená, že luštitelé mají vždy jen omezené množství času na odhalení aktuálního denního kódu, v noci přijde vždy celá jejich snaha vniveč a ráno mohou začít zase od nuly. Potud je to OK. Ale když pracuji na proto-počítači, jeho účelem je automaticky, opakovaně a rychle (tedy dříve než za den) odhalit správný kód z libovolné zakódované zprávy, pak mě přeci toto denní omezení vůbec nezajímá – mohu klidně analyzovat měsíc starou zprávu mnoho dní a pokud mi to pomůže odhalit správný algoritmus (nikoliv konkrétní kód, ale algoritmus k jeho získání, o což jde), znamená to, že tímto stejným algoritmem mohu pak hravě získat kód k jakékoliv jiné zprávě! Přesto se lušitelé i po zprovoznění svého monstrpočítače stále chovají stylem „Sakra, je půlnoc, takže zase všechnu práci vyhodit, fuck this“.
  • Luštitelé tvrdí, že „pár zpráv z Enigmy už rozlouskli podle četnosti výskytu písmen v textu“, což funguje pouze u primitivních šifer, kde je písmeno P1 vždy nahrazeno stejným písmenem P2 (např. „E“ se vždy zakóduje jako „X“ a při luštění je pak podezřelé, že v zakódovaném textu je mnoho „X“, z čehož se vyvodí, že to asi je „E“, protože „E“ je v češtině nejčastější). U Enigmy ale nic takového fungovat nemohlo. Když Enigmou zakódujete text „EEEEEEEEEE“, vypadne z ní řetězec 10 různých znaků. (Vyzkoušejte si to například zde)
  • Němec, vysílající každé ráno hlášení o počasí, zapomene na začátek zprávy přidávat pět náhodných znaků (jak mají všichni Němci rozkázáno, aby ztížili dekódování), takže každá jeho zpráva začíná stjejnými znaky „6 HODIN“ (potud OK). Následkem toho ale (film tvrdí) každá jeho zakódovaná zpráva začíná stejnými znaky „CILLY“, což je nesmysl. To by se mohlo stát pouze pokud by zapomněl každé ráno změnit šifrovací kód.
  • Nejlepším mozkům Británie trvá několik měsíců, než jim dojde, že se v mnoha německých zprávách pravděpodobně bude opakovat slovní spojení „Heil Hitler“.

A opět platí: Není to nic extra závadného, Tyldum dělá režijní zázraky abyste se nad těmito drobnostmi nepozastavovali, ale ještě o trochu vypilovanější scénář by neškodil. Pokud vás celá záležitost zajímá z algoritmického hlediska, stránka na Wikipedii je rozsáhlá a fascinující. Pro šťouraly viz také zde.

A tajná zpráva pro dnešní den: Zsno yhtb h cx k gdrt 2003 stapa gdowdkdg, oyxhixa yhtb, ot Zpit Qtrzxchpatdkp bp higphct ktazdj egsta.

Recenze: Kód Enigmy [The Imitation Game] – 90%

Zdroj: František Fuka | Leden 28th, 2015

Film na motivy osudů Alana Turinga (Benedict Cumberbatch), který za druhé světové války pomáhal britské vládě rozluštit „nerozluštitelný“ kód německého šifrovacího zařízení Enigma. Jako by to nestačilo, Turing měl také „menší problém“ s tím, že byl homosexuál, což tehdy bylo v osvícené Británii trestné.

Film režíroval jistý Morten Tyldum, který před pár lety natočil velmi vydařenou černohumorovou adaptaci severské detektivky Lovci hlav a stává se tudíž režisérem, na kterého si budu dávat pozor, neboť má veliký talent natočit i průměrné scénáře působivým způsobem.


Kód Enigmy mi hodně připomínal Ficherův film Social Network, což samozřejmě myslím jako velkou pochvalu. Alan Turing je v něm (stejně jako Zuckerberg) člověk, který je ctižádostivý génius, egoista a současně sociopat, jehož vůbec nezajímá, jak na jeho společenskou neohrabanost bude reagovat okolí. Je obklopen několika „blízkými“, kteří mu (skoro) rozumí a celá jejich parta je zcela mimo chápání okolního „normálního světa“. To vše skoro stejně jako v Social Networku.

S Fincherovým filmem má Kód Enigmy společnou také svou řemeslnou preciznost, skvělé herecké výkony, nečekané množství kvalitního chytrého humoru (když se svět nerdů střetává s normálním světem) a hypnotickou hudbu (Alexandre Desplat).

Je jasně patrné, že v zájmu lepšího dramatického fungování je mnohé ve scénáři upraveno a neshoduje se to s historickou skutečností (například Turing a „odhalený špion, který ho vydírá“ se ve skutečnosti nikdy nesetkali), s čímž ale nemám nejmenší problém. Tohle není historický dokument.

V ženských kruzích (i v heterokruzích) bude jistě velmi vyzdvihován Cumberbatch v hlavní roli, ale bude to nefér k ostatním. Velmi dobře fungují i vedlejší postavy, například Mark Strong jako agent MI6 nebo Charles Dance jako admirál, který má celý projekt pod palcem, jsou oba lahůdkoví. Nakonec nejméně zajímavá je Keira Knightleyová jako geniální luštitelka a pozdější Turingova snoubenka, která je pouze adekvátní a zhola ničím nepřekvapí.

No a teď po vší té chvále také pár drobných záporů:
Scénář není úplně dokonalý. Párkrát skáče vpřed i vzad (takže se ocitneme na chvíli v Turingově dětství a na chvíli v poválečných letech) a snaží se všechno velmi osudově skloubit, což ne vždy úplně vychází (přestože si historické zkušenosti výrazně upravuje podle svých potřeb). Například původní název „Imitation Game“ má odkazovat jednak na původní Turingův test a jednak na to, že Turing musí „imitovat heterosexuála“, aby ho nezavřeli. Ve filmu je nám tato paralela vtloukána do hlavy poněkud neohrabaně a celkově musím říct, že linie „i když jsem gay, mám právo na život“ je mnohem předvídatelnější a méně zajímavá, než linie „jsem geniální sociopat“. Rozhodně není „nevydařená“, ale zaostává za ní.
No a pak jsou tu technicko / logicko / matematické podzápletky. Scénář se snaží je předložit divákovi tak, aby byly pro každého pochopitelné, ale tím vznikají přílišná zjednodušení a logické lapsy, které dle mého názoru musí přijít divné každému, kdo při filmu dává pozor a pamatuje si, co se říkalo o několik scén dříve (aniž by jakkoliv studoval skutečné historické materiály o strojích Enigma):

  • Vždy v noci přestanou platit staré německé kódy a jsou vydány nové (luštitelům samozřejmě neznámé). To znamená, že luštitelé mají vždy jen omezené množství času na odhalení aktuálního denního kódu, v noci přijde vždy celá jejich snaha vniveč a ráno mohou začít zase od nuly. Potud je to OK. Ale když pracuji na proto-počítači, jeho účelem je automaticky, opakovaně a rychle (tedy dříve než za den) odhalit správný kód z libovolné zakódované zprávy, pak mě přeci toto denní omezení vůbec nezajímá – mohu klidně analyzovat měsíc starou zprávu mnoho dní a pokud mi to pomůže odhalit správný algoritmus (nikoliv konkrétní kód, ale algoritmus k jeho získání, o což jde), znamená to, že tímto stejným algoritmem mohu pak hravě získat kód k jakékoliv jiné zprávě! Přesto se lušitelé i po zprovoznění svého monstrpočítače stále chovají stylem „Sakra, je půlnoc, takže zase všechnu práci vyhodit, fuck this“.
  • Luštitelé tvrdí, že „pár zpráv z Enigmy už rozlouskli podle četnosti výskytu písmen v textu“, což funguje pouze u primitivních šifer, kde je písmeno P1 vždy nahrazeno stejným písmenem P2 (např. „E“ se vždy zakóduje jako „X“ a při luštění je pak podezřelé, že v zakódovaném textu je mnoho „X“, z čehož se vyvodí, že to asi je „E“, protože „E“ je v češtině nejčastější). U Enigmy ale nic takového fungovat nemohlo. Když Enigmou zakódujete text „EEEEEEEEEE“, vypadne z ní řetězec 10 různých znaků. (Vyzkoušejte si to například zde)
  • Němec, vysílající každé ráno hlášení o počasí, zapomene na začátek zprávy přidávat pět náhodných znaků (jak mají všichni Němci rozkázáno, aby ztížili dekódování), takže každá jeho zpráva začíná stjejnými znaky „6 HODIN“ (potud OK). Následkem toho ale (film tvrdí) každá jeho zakódovaná zpráva začíná stejnými znaky „CILLY“, což je nesmysl. To by se mohlo stát pouze pokud by zapomněl každé ráno změnit šifrovací kód.
  • Nejlepším mozkům Británie trvá několik měsíců, než jim dojde, že se v mnoha německých zprávách pravděpodobně bude opakovat slovní spojení „Heil Hitler“.

A opět platí: Není to nic extra závadného, Tyldum dělá režijní zázraky abyste se nad těmito drobnostmi nepozastavovali, ale ještě o trochu vypilovanější scénář by neškodil. Pokud vás celá záležitost zajímá z algoritmického hlediska, stránka na Wikipedii je rozsáhlá a fascinující. Pro šťouraly viz také zde.

A tajná zpráva pro dnešní den: Zsno yhtb h cx k gdrt 2003 stapa gdowdkdg, oyxhixa yhtb, ot Zpit Qtrzxchpatdkp bp higphct ktazdj egsta.

Režisérka: Pedofilům nejvíce ubližují mediální zkratky

Zdroj: Týden.cz | Leden 27th, 2015

„Lidé se nemají šanci dozvědět, že většina skutečných pedofilů se zneužití nikdy nedopustí a že děti mnohem častěji zneužívají lidé po sexuální stránce ‘normální’,“ říká režisérka Veronika Lišková. Její dokument Danielův svět o životě lidí s pedofilní orientací měl úspěšnou premiéru na jihlavském festivalu, kde získal Cenu diváků. Příští týden se představí v soutěžní sekci Panorama prestižního festivalu Berlinale.

Německo-turecký režisér Akin připomíná genocidu Arménů

Zdroj: Týden.cz | Leden 27th, 2015

Přední německý filmový režisér Fatih Akin uzavřel se snímkem The Cut (Rána) svou trilogii o lásce, smrti a ďáblu. Poté, co čerpal náměty z vlasti svých rodičů Turecka, se nyní chce pustit do hloubkové sondáže země, kde se narodil, tedy Německa.