Recenze: Odpad [Trash] – 40%

Zdroj: František Fuka | Prosinec 31st, 2014
U Ria de Janeira je obrovská skládka, kam každý den náklaďáky svážejí odpad z celého města. Tlupy nejchudších zde odpad probírají a hledají v něm zbytky potravin, nebo případně něco ještě cennějšího. Dva ze zdejších kluků, Raphael a Gardo, zde jednoho dne objeví peněženku, obsahující nejen peníze, ale také klíč (doslova i v přeneseném významu) ke kompromitujícím materiálům, odhalujícím spiknutí na nejvyšších místech.

Odpad by se dal nejsnáze popsat jako „pokus o co nejvěrnější kopii Milionáře z chatrče, ale po všech stránkách méně vydařenou“.


To znamená, že i tentokrát máme sledovat kontrast brutální reality nejchudších žebráků, korupce, policejního teroru, fyzického násilí atd… v protikladu s jistou pohádkovostí, naivitou a lidskostí, která se skrývá v srdcích těch nejchudších, a tudíž jim odpustíme, že jsou to taky parádní zmrdi, zloději a podvodníci.

A i tentokrát je to celé efektně nasnimáno jako videoklip, nebo spíše jako drahá reklama UNICEFu.

Pokud se ve filmu nemluví a jen vidíme efektně sestříhané scény z méně známých koutů Ria, je to aspoň audiovizuálně zajímavé – a možná i cestopisně (pokud to je skutečně natáčeno „on location“), protože osobně bych se do těch míst asi neodvážil podívat.

Ale jakmile se má na plátně odvíjet nějaká zápletka, výsledek vůbec nefunguje, případně je legrační v okamžicích, kdy rozhodně legrační být nemá.

Jedinými hollywoodskými herci na plátně jsou Rooney Maraová a Martin Sheen jako absolutně šlechetní a absolutně černobílí ochránci chudých. Hlavní dětští (brazilští) představitelé jsou o něco zajímavější a rozhodně velmi sympatičtí, ale jakmile dojde k tomu, že by měli někam posunovat děj filmu, je to téměř katastrofa.

Nejvíce mi vadilo, jak prvoplánovitě, nenápaditě a klišoidně se ze mě tvůrci snažili ždímat nejzákladnější emoce. Takže „chlapečka brutálně tlučou“ -> „s chlapečkem musím soucítit“ -> „cokoliv chlapeče udělá, to je OK“. A to pořád dokola, ve velmi nenápaditých odměnách.

Pokud bych měl podrobněji rozebírat detektivně – politickou zápletku, tzn. o jaké informace vlastně jde, co mohou způsobit, nebo jak ta holčička přežila na tom hřbitově, pak bychom se dostali už vyloženě za hranice parodie. Takže to radši nebudu dělat a budu si myslet, že to tvůrci nemysleli vážně, ale jako nějaké „polopohádkové poučení“.

Odpad není vyložene odpad (see what I did here?), ale je to velmi nevyužitá šance. Mohlo z toho být něco nezapomenutelného, ale je to jen neohrabaná agitka s občas působivou audiovizuální složkou.

Recenze: Odpad [Trash] – 40%

Zdroj: František Fuka | Prosinec 31st, 2014
U Ria de Janeira je obrovská skládka, kam každý den náklaďáky svážejí odpad z celého města. Tlupy nejchudších zde odpad probírají a hledají v něm zbytky potravin, nebo případně něco ještě cennějšího. Dva ze zdejších kluků, Raphael a Gardo, zde jednoho dne objeví peněženku, obsahující nejen peníze, ale také klíč (doslova i v přeneseném významu) ke kompromitujícím materiálům, odhalujícím spiknutí na nejvyšších místech.

Odpad by se dal nejsnáze popsat jako „pokus o co nejvěrnější kopii Milionáře z chatrče, ale po všech stránkách méně vydařenou“.


To znamená, že i tentokrát máme sledovat kontrast brutální reality nejchudších žebráků, korupce, policejního teroru, fyzického násilí atd… v protikladu s jistou pohádkovostí, naivitou a lidskostí, která se skrývá v srdcích těch nejchudších, a tudíž jim odpustíme, že jsou to taky parádní zmrdi, zloději a podvodníci.

A i tentokrát je to celé efektně nasnimáno jako videoklip, nebo spíše jako drahá reklama UNICEFu.

Pokud se ve filmu nemluví a jen vidíme efektně sestříhané scény z méně známých koutů Ria, je to aspoň audiovizuálně zajímavé – a možná i cestopisně (pokud to je skutečně natáčeno „on location“), protože osobně bych se do těch míst asi neodvážil podívat.

Ale jakmile se má na plátně odvíjet nějaká zápletka, výsledek vůbec nefunguje, případně je legrační v okamžicích, kdy rozhodně legrační být nemá.

Jedinými hollywoodskými herci na plátně jsou Rooney Maraová a Martin Sheen jako absolutně šlechetní a absolutně černobílí ochránci chudých. Hlavní dětští (brazilští) představitelé jsou o něco zajímavější a rozhodně velmi sympatičtí, ale jakmile dojde k tomu, že by měli někam posunovat děj filmu, je to téměř katastrofa.

Nejvíce mi vadilo, jak prvoplánovitě, nenápaditě a klišoidně se ze mě tvůrci snažili ždímat nejzákladnější emoce. Takže „chlapečka brutálně tlučou“ -> „s chlapečkem musím soucítit“ -> „cokoliv chlapeče udělá, to je OK“. A to pořád dokola, ve velmi nenápaditých odměnách.

Pokud bych měl podrobněji rozebírat detektivně – politickou zápletku, tzn. o jaké informace vlastně jde, co mohou způsobit, nebo jak ta holčička přežila na tom hřbitově, pak bychom se dostali už vyloženě za hranice parodie. Takže to radši nebudu dělat a budu si myslet, že to tvůrci nemysleli vážně, ale jako nějaké „polopohádkové poučení“.

Odpad není vyložene odpad (see what I did here?), ale je to velmi nevyužitá šance. Mohlo z toho být něco nezapomenutelného, ale je to jen neohrabaná agitka s občas působivou audiovizuální složkou.

Filmy roku 2014 podle IndieFilmu

Zdroj: admin | Prosinec 30th, 2014

Rok 2014 pomalu končí, tudíž je načase splnit příjemnou každoroční povinnost – zveřejnit, jaké snímky nás za uplynulých dvanáct měsíců nejvíce nadchly (případně nenadchly). Přestože jsme se nedočkali tolika zásadních filmů jako v letech minulých, měl rok 2014 jednu zásadní přednost, a tou je pestrost. Individuální výběry nejdůležitějších letošních snímků, které (každý po svém) sestavili naši redaktoři, tuto rozmanitost náležitě reflektují. Stejně jako loni zahrnujeme do selekce i tituly z minulého roku, které byly uvedeny až letos, a také filmy, jež bylo zatím možné vidět pouze na filmových festivalech.

Martin Mišúr

Bilanční žebříčky se každoročně stávají jízlivou výpovědí o všem, co jsem za uplynulý rok zameškal. Bezděky mi připomínají, za čím bych se měl urychleně hnát, abych definitivně nepropásl okamžik živelného cvrkotu kolem toho kterého filmu. O významu vzrušených debat (nejen) mezi přáteli svědčí skutečnost, že do výběru řadím nejeden zážitek z tuzemských festivalů. Jak jsem ovšem naznačil, všech polemik jsem se neúčastnil, nechť je tedy má zvolená trojice brána se značnou rezervou. Je totiž velmi pravděpodobné, že kdybych viděl veškerou letošní sklizeň, o níž píší kolegové, učinil bych při bilancování některé významné změny, případně trojici o pár míst rozšířil.

Ještě než se obrátím k vítězům, pár zmínek o filmech, kterým přiznávám „pouze“ respekt, nikoli nekritické nadšení. Jsem velmi rád za každou novou položku ve filmografii Jean-Luca Godarda a záměrně zraku nepřející 3D provedení ve Sbohem jazyku (2014) na tom nic nemění, ba naopak. Bylo milé si vyslechnout oblíbeného hudebníka, i když Nick Cave: 20 000 dní na zemi (2014) mohl fanoušky alespoň trochu pohladit proti srsti, snad by tím nedogmatický příznivec újmu neutrpěl. Naopak pragmatický úkrok vítám u Gondryho rozmlouvání s Noamem Chomskym, poněvadž Je muž, který je vysoký, šťastný? (2014) by neutáhl otevření myslitelovy angažované identity. Jak prokázal náznak vnesení těchto témat, Gondry by se ještě více topil a leckterý dosud fascinovaný divák by se nevratně pohoršil. Ostatně pro společensko-kritické akcenty již po léta chodím k bratrům Dardennům, kteří opět nezklamali (ani Cannes, ani mne). Cením si, že Dva dny, jedna noc(2014) se neutápí v individuálním marasmu, aniž by svůj objekt pomíjel, snaží se nahlížet širší souvislosti a nenabízí přímočaré cesty. To je vyspělý přístup k výzvám současnosti.

Leviatan (Leviafan; Andrej Zvjagincev, 2014)

Ukázněný a současně mimořádně agresivní film, jehož zemitost nenese žádné stopy vyspekulované úlitby. Skutečně si protivím obludné klišé o „ruské duši“, jenže zde mi na mysl setrvale naskakují podobné asociace. Snímek podle mého názoru není jen výpovědí o současném Rusku, a proto doufám, že ho dohledně nepohltí výhradně politicky motivované uchopení. Zvjagincev není takto prvoplánový.

Nepřítel třídy (Razredni sovraznik; Rok Biček, 2013)

Precizně rozehrané klání studentů proti vyučujícímu v debutu mladého Slovince. Snad se potvrdí příslib v režiséra, zaděláno již je – málokdy se totiž před dosažením třicítky vidí tak suverénní zpracování, vyspělý a chápavý přístup k oběma stranám, jakož i otevírání stále dalších poloh konfliktu bez utlumení výchozího motivu.

Rybka a kočka (Mahi va gorbeh; Shahram Mokri, 2013)

Kdybych potřeboval nutně nalákat, zařval bych naplno do tlampače: „Přistupte blíže! Íránský meditativní horor natočený v jediném záběru! Minulost vstupuje do přítomnosti!“ V zásadě bych nelhal, i když se vlastně jedná o žánrový mix, s Jiřím Blažkem jsme nezávisle na sobě zaregistrovali alespoň jeden pravděpodobný střih a překrývání časových rovin je spíše berličkou. Přesnost stranou, tento snímek dokládá, jak působivě se uvádí íránská kinematografie v posledních letech. Stále ten zážitek nedokážu dostat z hlavy.

 

Jiří Anger

Ze všech těch oslavných bilančních textů, které se objevily v médiích, by se mohlo zdát, že filmový rok 2014 byl jedním z nejvydařenějších za poslední dobu, což mě osobně mírně zaráží. S vědomím faktu, že jsem spoustu potenciálně výborných filmů trestuhodně opomněl nebo jsem neměl šanci se k nim dostat, toto nadšení sdílet nemůžu – na to jsem, ať už v kinech či doma před obrazovkou, utrpěl příliš mnoho zklamání –, proto si na začátek neodpustím trochu negativismu. Z Linklaterova dvanáct let připravovaného experimentu Chlapectví (2014) vyšla natahovaná epizoda z Dawsonova světa (byť, pravda, mnohem lépe natočená a zahraná), Jarmusch rezignoval na jakoukoli podnětnou výpověď o současném světě a spokojil se s vinylovým fetišismem a nostalgií po starých dobrých časech (Přežijí jen milenci, 2013), Dolan zbavil svůj melodramatický styl provokativního ostří a nakročil do hollywoodských vod (Mami!, 2014). Největší smutek mi pak způsobili dva dosud mimořádně konzistentní režiséři, David Cronenberg a Lars von Trier: první se zmohl jen na užvaněnou reprodukci klišé o temných stránkách Hollywoodu (Mapy ke hvězdám, 2014), druhý sesbíral typické motivy z děl mistrů transgrese (markýz de Sade, Georges Bataille a další) a uplácal z nich prázdnou exploatační nudu (Nymfomanka, 2013 – zvláště to platí pro druhý díl). Očekávání nesplnily ani dva kritiky nejoceňovanější snímky z Cannes: Ceylanův Zimní spánek (2014) je navzdory neoddiskutovatelným kvalitám stále „jen“ nafilmované divadlo, Zvjagincevovu Leviatanovi (2014) zase škodí přehnané lpění na národních stereotypech. Po výjimečně inovativním počinu typu Upstream Color (Shane Carruth, 2013) či Post tenebras lux (Carlos Reygadas, 2012) jsem zatím pátral marně. Nicméně, samozřejmě se vyskytly i takové filmy, které zmíněná zklamání vyvážily, a jak záhy poznáte, největší podíl na záchraně filmového roku 2014 měl pro mě (nadsazeně řečeno) jediný člověk, tchajwanský režisér Tsai Ming-liang.

Toulaví psi (Jiao you; Tsai Ming-liang, 2013)

Vyvrcholení Tsaiova dlouholetého tvůrčího snažení, jak po stylistické, tak po obsahové stránce. Obraz lidské degradace ve sledu dlouhých a filigránsky vycizelovaných statických záběrů, jejichž úsporná forma kontrastuje s místy až nezvladatelnou intenzitou prožívaných afektů. Závěrečné smíření dvou „uražených a ponížených“ před záhadnou nástěnnou malbou pro mě znamenalo jednu z nejsilnějších katarzí, kterou jsem kdy při sledování filmu zažil.

Cesta na západ (Xi you; Tsai Ming-liang, 2014)

Putování buddhistického mnicha rušnými uličkami Marseille ve zpomaleném pohybu jako metafora střetu západního a východního životního stylu. Středometrážní experiment tchajwanského auteura ukazuje, že je možné postihnout buddhistickou spiritualitu bez nánosu new age nesmyslů či falešných západních představ.

V nitru Llewyna Davise (Inside Llewyn Davis; Joel Coen, Ethan Coen, 2013)

Zlomyslní bratři Coenové tentokrát ve svém groteskním světě uvěznili folkového písničkáře, jenž se snaží prosadit na newyorské scéně na počátku 60. let. Nutno dodat, že labyrint, v němž je Llewyn Davis zacyklený, patří mezi dosud nejdůmyslnější konstrukce autorského dua. Zvláštní zmínku si zaslouží výborný soundtrack, který vtipně skládá poctu americkému folku z doby těsně před nástupem Boba Dylana, zejména hudbě nespravedlivě zapomenutého písničkáře Davea Van Ronka.

Tom na farmě (Tom à la ferme; Xavier Dolan, 2013)

Dolanův invenční venkovský thriller zůstal ve stínu Mami!, podle mého názoru zcela neoprávněně. Kanadský wunderkind zde upustil od svého extravagantního stylu a vytvořil chladnokrevně minimalistické drama, jež si nicméně uchovává tradiční dolanovské motivy (homosexualita, vztah k matce) i vizuální vytříbenost.

Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brüggemann, 2014)

Tento německý snímek se zvláště v tuzemských výběrech nejlepších filmů roku objevuje velmi často, a to nikoli nezaslouženě. Kritici pravidelně zmiňují podobnost Křížové cesty s filmy Michaela Hanekeho či Ulricha Seidla, ovšem Brüggemannův krutý sarkasmus nevyvolává posměch vůči postavám, nýbrž soucit, a důrazně varuje před nebezpečími, která plynou z přílišné identifikace s abstraktní ideologií a potlačování přirozených tužeb.

 

Ferdinand Fořt

V roce 2014 jsem viděl mnoho filmů, které mě nezklamaly a splnily má očekávání, ale na druhou stranu jsem viděl jen velice málo nových filmů, které by mě nadchly, vykolejily a přibily do sedačky. A to bych mohl vztáhnout jak na blockbustery (Na hraně zítřka, Interstellar), dokumentární filmy (Ve sklepě, Nick Cave: 20 000 dní na Zemi), více či méně mainstreamový art (Přežijí jen milenci, Mami!, Mapy ke hvězdám, Vyšší moc, Ida, Locke, Vlk z Wall Street, Tom na farmě, Nepřítel, Zázraky), televizní seriály (True Detective, Fargo), jímavé přírodní opusy (Utiš vodu, Jîn) a též na půlnoční otrleckou nadílku (Střihač, Hrátky s peklem) – každé z těchto děl mě něčím zaujalo, každé pokládám za kvalitního představitele svého oblasti kinematografie a řadím ho na vysoké příčky svého žebříčku.

Jak podotýká Martin Mišúr, bilanční žebříčky jsou pro diváka každoročně také příležitostí připomenout si, co mu za poslední rok uniklo a dát si předsevzetí tyto filmy „dohnat“, v mém případě mě nejvíce mrzí následující pětka: Slepá, Nepřítel třídy, Křížová cesta, V nitru Llewyna Davise a Zimní spánek.

Pokud bych měl nicméně vybrat díla, která pro mě byla skutečně intenzivním kinematografickým zážitkem, nějakou dobu ve mně rezonovala nebo představila nové originální cesty filmového média, pak musím uvést pouhou dvojici filmů (Kmen, Leviatan), k nimž připojuji ještě další dvojici filmů, o kterých se příliš nemluvilo, jsou na čsfd v tzv. „modrých číslech“, ale z různých důvodů si zaslouží být zmíněny:

Leviatan (Leviafan; Andrej Zvjagincev, 2014)

Film, který vypovídá o ruské mentalitě a o celé nemocné východní supervelmoci více, než by se na první pohled mohlo zdát, a zároveň přináší tragický lidský příběh, jenž se obejde bez laciných nástrojů. Spolu s Návratem (2003) je Leviatan vrcholným dílem bezpochyby nejlepšího současného ruského režiséra.

Kmen (Plemja; Miroslav Slaboshpitsky, 2014)

Kmen rozhodně není dokonalý film, ale přesto nebo spíše právě proto si mě získal díky nekompromisnosti, originalitě a nápadu, na němž je celý postaven. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že znakovou řečí, které nerozumím, toho lze vyjádřit často mnohem více, než obyčejnými dialogy. Debutant na poli celovečerních filmů Miroslav Slaboshpitsky je pro mě každopádně objevem roku a jsem velice zvědav na jeho další počiny.

Černé uhlí, tenký led (Bai ri yan huo; Yi’nan Diao, 2014)

Film, který diváka od počátku pohltí svou ledovou (jak v doslovném, tak v přeneseném slova smyslu) noirovou atmosférou, originálním způsobem vyprávění a nezaujatou odtažitou kamerou. Pokud bych měl uvést nejlepší žánrový film roku, tak bez váhání uvedu tuto mrazivou hongkongskou detektivku.

Je těžké být bohem (Trudno byť bogom; Alexej German, 2013)

Ačkoliv je bezpochyby těžké být divákem tohoto ruského „sci-fi“, tak představuje výjimečný příklad filmu, který naprosto ignoruje veškeré soudobé trendy a jde si tvrdohlavě svou vlastní cestou. A už pouhý tento fakt za ty vyčerpávající 3 hodiny stojí.

 

Jakub Jiřiště

Rok 2014 mohu bilancovat spíše jako festivalový divák, který své úlovky opět lovil především v karlovarských vodách a po zbytek roku zachovával k filmovým premiérám přísně výběrový postoj. Zatímco jsem do finální pětice zvolil spíše nenápadné snímky, které pro mě zprvu vůbec nebyly sázkou na jistotu, totéž nemohu říci o filmech, o nichž  se tento rok mluvilo nejvíce. Zážitky z Nymfomanky (Lars von Trier, 2013), Idy (Pawel Pawlikowski, 2013), Mami! (Xavier Dolan, 2014), Zmizelé (David Fincher, 2014) či Vlka z Wall Street (Martin Scorsese, 2014) sotva přesáhly artově dráždivé posezení v kině, zatímco k výslednému výběru se i po několika měsících vracím a živě si vybavuji nepomíjivé obrazy, nálady a emoce. Tedy okamžiky, na nichž se dlouhodobě buduje individuální filmová zkušenost.

Zátiší (Still Life; Uberto Pasolini, 2013)

Nevídaně soustředěné dílo plné neokázalého filantropismu a téměř posvátné pokory k posledním věcem člověka bezpochyby patří k nejzralejším filmovým počinům, které mohl český divák minulý rok spatřit. Režisér dokázal leporelem moderních zátiší probudit zvláštní melancholii pomíjivosti a těžko pojmenovatelné emoce, jež se postupně ukládají v hrdle a v závěru ve zcela přirozené reakci získávají volný průchod.

Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brügemann, 2014)

Čtrnáct zastavení v životě dospívající dívky, která v období pubescentské nejistoty padá pod příliš těžkým křížem své víry a ve snaze vyrovnat vychylující se platonický vztah k Bohu se dostává do fatálního konfliktu s matkou. Překvapivě vrstevnatý film složený pouze z několika mistrovsky inscenovaných statických obrazů přináší řadu provokativních otázek nad platností církevních dogmat, jež mohou být až příliš snadno významově překroucena a učinit z člověka sebezničující nástroj.

Dva dny, jedna noc (Deux jours, une nuit; Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne, 2014)

Sourozenecký tandem svým dalším výsostně sociálním dramatem opět nezklamal, i když jeho metoda dokonale skryté improvizace tentokráte vstoupila do dramaticky vybroušeného tvaru s řadou dějových zvratů. Zůstala však jejich schopnost naprosto přirozeně a nenápadně přesáhnout na kost obraný děj až do existenciálně-etické roviny. Jedině v ní je možné, aby se člověk, který střemhlav směřuje na naprosté dno, v jediném okamžiku odrazil a ocitnul se na cestě k vnitřní rovnováze a záchraně vlastní důstojnosti. Zvláště v situaci, která v dnešní době může postihnout každého z nás, je výsledný účinek naprosto povznášející.

Poslední z nespravedlivých (Le dernier des injustes; Claude Lanzmann, 2013)

Tvůrce jedinečné paměťové schrány Šoa nechává fascinujícím způsobem rezonovat v současných kulisách bývalého terezínského ghetta svědeckou výpověď posledního židovského staršího. Téměř v přímém přenosu se na čtyřhodinové ploše rodí nevšedně důvěrný vztah mezi neúprosným tazatelem a charismatickým starcem s působivě ohebnými argumenty. Má hlubší mezilidské porozumění větší váhu než neprůstřelné důkazy? Lanzmann svým filmem nabízí přesvědčivé východisko ze začarovaného kruhu honby za pravdou.

Nepřítel třídy (Razredni sovraznik; Rok Biček, 2013)

Slovinský debutant se ve svém pohledu na důsledky středoškolské tragédie zdárně vyhnul nejjednoduššímu klíči. Generační obrazy vzpoury proti autoritám a romantizovaná pojetí profesora jako obětavého životního průvodce jsou jen součástkami vícevrstevné analýzy vztahů mezi jedinci s neujasněnými životními cíli a obdobně bezradnou institucí. Nejednoznačné hledání skutečných viníků a schopnost založit děj na strategicky otevřených otázkách jsou hlavními přednostmi filmu, který se nebojí upřímné reflexe.

Jiří Blažek

„BLOCKBUSTER“

Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies; Peter Jackson, 2014)

Vyvrcholení původní „estetiky úžasu” (nikoli kokešovské „intelektuální atrakce“), nicméně zasazené do hollywoodské superprodukce.

„UMĚLECKÝ FILM“ / „AVANTGARDNÍ FILM“

Je těžké být bohem (Trudno byť bogom; Alexej German, 2013)

Neúprosně brilantní; duch(h)ovní zážitek.

[dobrý] „BÉČKOVÝ“ / „EXPLOATAČNÍ FILM“

Podivná barva slz tvého těla (L’étrange couleur des larmes de ton corps; Hélène Cattet – Bruno Forzani, 2013)

Pocta italským gialli. (I)

[dobrý špatný] „BÉČKOVÝ“ / „EXPLOATAČNÍ FILM“

Střihač (The Editor; Astron-6, 2014)

Pocta italským gialli. (II)

[špatný] „BÉČKOVÝ“ / „EXPLOATAČNÍ FILM“

Zombeavers (Jordan Rubin, 2014)

Ano, i snímek o teenagerech, zmutovaných nemrtvých bobrech a „bobrech“ může být neuspokojivý. Osobní zklamání podobného rázu jako Trierova nikoli zcela nevalná, leč průměrná Nymfomanka (Lars von Trier, 2013), která, pravda, byla o něco lepší, a co do problematiky lidské sexuality více vypovídající. Možná.

Zuzana Černá

Největším zážitkem letošního roku pro mne byl čtyřdílný seriál Malej Quinquin (P´tit Quinquin; Bruno Dumont, 2014), který byl v Karlových Varech promítaný ve své filmové podobě o čtyřech kapitolách. Bruno Dumont se poprvé pokusil o komediální žánr a překvapil neuvěřitelným smyslem pro humor. Chytře vystavěná parodie na kriminální seriály patří k tomu nejzábavnějšímu, co jsem kdy v rámci kinematografie viděla.

Dalším překvapením v Karlových Varech byla Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brüggemann, 2014), vyvolávající naprosto odlišné emoce než Dumontův Quinquin. Současná parafráze na ukřižování Krista obsahuje čtrnáct precizně vybudovaných statických záběrů (biblických zastavení), jež dohromady vytváří zdrcující sondu do velmi ortodoxní, až fanatické rodiny katolíků.

Další snímek, na nějž nemohu zapomenout ani tři čtvrtě roku po premiéře, je nejnovější počin Jima Jarmusche Přežijí jen milenci (Only Lovers Left Alive; 2013). Někdy až příliš samoúčelné kulturní reference přebíjí hypnotická atmosféra filmu a omamný soundtrack z Jarmuschovy vlastní dílny, který si nepřestávám přehrávat.

Z domácí produkce mne letos nejvíce potěšil film Petra Václava Cesta ven (2014). Jeden z nejprogresivnějších českých režisérů se do Česka vrátil s novým celovečerním filmem po 13 letech a jako ve svých předchozích dílech opět reflektuje romskou tématiku. Snímek není v žádném případě tezovitý, naopak se snaží postihnout sociální realitu ve všech jejích odstínech a přitom se neuchyluje k žádnému zjednodušování či romantizaci, což je na něm velmi cenné.

 

Anna Krejčířová

Další člen redakce silně ovlivněný výběrem tuzemských festivalů, což nesvědčí ani tolik o filmových přehlídkách, ale spíš o programech kin. Většina filmů, které se za poslední rok objevily v široké kinodistribuci, nenadchly ani neurazily a dlouho očekávané projekty se nakonec ukázaly jako vyšeptalé stíny původního hypeu. Po zážitku z Pacific Rimu (Guillermo del Toro, 2013) se vynoří těžkopádná Godzilla (Gareth Edwards, 2014) ohánějící se snad všemi klišé akčního filmu s naprosto vážnou tváří a z Interstellaru (Christopher Nolan, 2014), největšího sci-fi roku, zbyla (skvěle natočená) žánrová skládačka nolanovského střihu, která unese jen sama sebe. O pokračování Sin City: Ženská pro kterou bych vraždil (Robert Rodriguez, Frank Miller, 2014) raději nemluvě. Navíc se letos objevila vzácná konstelace, kdy film dokáží zkazit i kritici – opěvné ódy a vynášení do oscarového nebe nakonec způsobí, že vám u jinak dobrého filmu začnou vstávat vlasy na zátylku při pouhém vyslovení jeho názvu: Chlapectví (Richard Linklater, 2014).

Po větších či menších filmových zklamáních jsem ale stále schopná sestavit výběr za uplynulý rok a pár skvělých filmů i vyškrtnout, přestože si do dalšího roku přenáším  minimálně tucet nezhlédnutých titulů.

Vlk z Wall Street (The Wolf of Wall Street; Martin Scorsese, 2013) 

Lednová premiéra odsouvá poslední Scorseseho film až na okraj paměti, černohumorné filmařské orgie na oslavu amerického snu by se ale rozhodně měly připomenout všem, co je v kině nestihli.

Snowpiercer (Seolgug yeolcha;Bong Joon-ho, 2013)

Postapokalyptické sci-fi stísněné v jedoucím vlaku neustále hrozí sklouznutím ke schématickým vyústěním, jež ale na druhou stranu převádí odhalené slabiny příběhu a stejně tak řezné a bodné rány do bravurní grotesknosti. Náhlé těkání mezi vypjatými momenty a absurdními detaily narušuje klidné usazení divákova pohledu a nutí ho podobně jako vlak a většinu postav ve filmu být v neustálém pohybu.

Je těžké být bohem (Trudno byť bogom; Alexej German, 2013)

Ojedinělý divácký zážitek, který si ovšem vybírá nemalou daň. Ruský snímek dává doslova pocítit hnus světa, jenž nezná krásu, skrze dlouhé jízdy, složitě komponované záběry s narušenou čtvrtou stěnou a zahlcenou scénu, zobrazené výjevy jsou ale v přímém konstrastu s obvyklou obrazomalebnou formou. Obscénnost, krutost, hloupost, lidské útroby ve všech podobách a zoufalý boj rusovlasého démona o záchranu lidstva se ve svojí extrémnosti propadá až k samoúčelným výjevům, v rámci celého Germanova ‘nausea’ gesta se ale zdá směšné vytyčovat hranici o přípustnosti daných obrazů.

Slepá (Blind; Eskil Vogt, 2014)

Norský snímek zcela přebírá imaginární vidění hlavní postavy, která snaží pomocí vzpomínek a vymyšlených příběhů zrekonstruovat a udržet svět, jaký dříve znala. Do zpočátku nevinného ‘zrakového’ cvičení ale stále častěji pronikají detaily a konflikty z jejího vlastního života, až se dostanou do fáze, kdy realita, niterné strachy a fikce splývají. Vedle specifické náhledu je formálně výraznou složkou i sebereflexe ve filmovém vyprávění a procesu utváření příběhů.

Predestination (Michael Spierig, Peter Spierig, 2014)

Australské sci-fi pohrávající si s cestováním v čase bez omračujících triků, letů do vesmíru, mimozemšťanů či jaderného holokaustu, jenž schovává největší vynález v kufru pro housle, popírá svobodnou vůli a dokazuje, že největší časový paradox se může narodit. Časoprostorová detektivka ze zaplivaného baru sedmdesátých let cestuje napříč žánry.

Střihač (The Editor; Astron-6, 2014)

Kanadská tvůrčí skupina se opět vrátila, tentokrát s těžko zařaditelným mixem zvrácené absurdnosti i nezměrného obdivu k italským giallo filmům.

Těsně pod čarou:

Kalvárie (Calvary; John Michael McDonagh, 2014), Locke (Steven Knight, 2014), Nepřítel (Enemy; Denis Villeneuve, 2013), Hrátky s peklem (Jigoku de naze warui; Šion Sono, 2013), Zmizelá (Gone Girl; David Fincher, 2014), Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies; Peter Jackson, 2014)

 

Adéla Mrázová

Objevem letošní  festivalové sezony se pro mě stal film Violent (Andrew Huculiak, 2014) kanadské hudební skupiny We Are the City, který vznikl jako doprovod stejnojmenného alba. Ambiciózní debut režiséra Andrewa Huculiaka, jehož jméno je už teď dobré si zapamatovat, byl samostatně financován a natočen za pouhých třináct dní. Netradiční vizuální zpracování ovlivněné klipovou estetikou doprovází a mnohdy dále rozvíjí zvuková stopa, v níž se zvuk a slova se dostávají na stejnou úroveň a tichá norská krajina je kontrastem k intenzivnímu hudebnímu doprovodu.

Dalším filmem který tristně minul českou distribuci je severský debut Slepá (Blind; Eskil Vogt, 2014), jenž kreativně ztvárňuje vnitřní svět nevidomé Ingrid, která svým bezmezným tvůrčím potenciálem a humorem vzdoruje okolní tmě. Frustrující realita a fikce, kterou má Ingrid plně pod kontrolou, se zprvu téměř bez povšimnutí navzájem důmyslně prostupují. Divák je tak po celou dobu úspěšně znejisťován a nabádán k neustálému hledání nových, překvapivých souvislostí.

Při konečném zhodnocení nemohu opomenout ukrajinský snímek Kmen (Plemja; Miroslav Slaboshpitsky, 2014), který odráží praktiky „tiché mafie“ na Ukrajině a za pomoci znakové řeči, skrze niž se postavy dorozumívají, rozšiřuje vnímání filmového obrazu. Kmen se pro mě díky tomu stává syrovou podívanou překračující vše doposud zhlédnuté.

 

Ondřej Jan Kosnar

V roce 2014 se mi poněkud nešťastně povedlo vyhnout všem nejčastěji skloňovaným snímkům a z velké většiny minout údajně bohatou festivalovou sklizeň. Jakkoli by se několik filmů, které mi z nějakého důvodu udělaly radost, samozřejmě našlo, rozhodl jsem se tentokrát na žebříčkování počinů pro velké plátno rezignovat a zmínit pouze několik výrazných projektů televizních (a pár “televizních”). I zde bych však rád zmínil jeden rest, kterým je oceňovaný seriálový debut Bruna Dumonta Malej Quinquin, který jsem k datu publikování textu nestačil zhlédnout a ve výčtu tudíž chybí.

Temný případ (True Detective; Nic Pizzolatto, Cary Fukunaga, 2014)

Výprava do bažin americké Louisiany a jejího temného podhoubí, kombinující řadu inspiračních zdrojů do nesmírně působivého a uhrančivého celku. Posun možností „quality TV“ o několik stupňů vpřed a jednoznačný (žlutý) král letošní seriálové produkce.

Fargo (Noah Hawley, 2014)

I přes rozpačitý úvod si Fargo vcelku rychle našlo vlastní cestu. Rozhodnutí odstoupit od prosté seriálové adaptace populárního filmu a namísto toho budovat mnohem rozsáhlejší fikční mytologii se ukázalo nadmíru šťastným krokem: tvůrci záhy upustili od úvodní křečovité nápodoby coenovské poetiky a první série, jež slouží jako kapitola zamýšlené kroniky sněhem pokrytého zapadákova, se stala vítaným osvěžením právě končící seriálové sezóny.

Transparent (Jill Soloway, 2014)

U nás lehce upozaděný portrét americké rodiny vyšší střední vrstvy, jejíž hlava odhodí všechny obavy a rozhodne se vyjít ven se svým dlouhodobým tajemstvím: i přes mužské tělo se totiž vždy cítil býti ženou. Jakkoliv by námět mohl svádět k bulvárnímu uchopení, podbízivému kýči či lacinému emocionálnímu vyděračství, Jill Soloway se daří balancovat na tenké hranici humorné nadsázky a dramatu a předložit profil rodinných i obecnějších problémů s kombinací dostatečného nadhledu, empatie a kousavé ironie.

Knick: Doktoři bez hranic (The Knick; Steven Soderbergh, 2014)

Pod poněkud nešťastným českým distribučním názvem se skrývá seriál o nemocnici, která na počátku 20. století zavádí inovativní lékařské postupy. Stylová a chirurgicky přesně odvedená práce, podbarvená netypickým hudebním doprovodem Cliffa Martineze a vedená jistou Soderberghovou režií.

Over the Garden Wall (Patrick McHale, 2014)

Svébytný animovaný mix moderních animovaných seriálů s folklorním vyprávěním, smyslem pro absurditu a příjemnou výtvarnou stylizací.

 

Bee and PuppyCat (Natasha Allegri, 2014)

Směs absurdity, nonsensu a bubblegumové výtvarné stylizace spolu s bizarním fikčním světem uvádí v život příběhy mladé dívky a její kočky, která je cítit jako pes. Animovaný úlet, který suverénně a originálně pokračuje v trendu současných animovaných seriálových produkcí typu Adventure Time.

Redakce

Recenze: Sama nocí tmou [A Girl Walks Home Alone at Night] – 50%

Zdroj: František Fuka | Prosinec 30th, 2014

Černobílé město a v něm bizarí lidi. A mezi nimi jedno děvče, které je bizarnější, než ostatní. Poněvadž je upírka. A ta si začne s fešným mladíkem, kterého nedokáže vysát, neboť láska.

Tento artfilm dostal nálepku „první íránský upíří spaghetti western“, což je především marketingový trik. Natočila ho žena, která nikdy nežila v Íránu (je z íránské rodiny, ale narodila se v Anglii a nyní žije v USA) a studovala filmařinu v San Francisku. Natočila ho za americké peníze, s americkými producenty a s americkým štábem. A byl celý natočen v USA – to „íránské město“ je ve skutečnosti Kalifornie. Hrají v něm především íránští herci a mluví z nějakého důvodu íránsky – přestože hráli už dříve v amerických filmech a seriálech, tudíž jistě dobře umí anglicky. Tudíž bych se zdráhal říkat tomu „íránský film“ v jakémkoliv smyslu.


A „spaghetti western“ zřejmě odkazuje na to, že ve filmu zazní dvě skladby, které hodně imitují Morriconeho hudbu z Tenkrát na Západě a při nich vidíme záběry, které svou kompozicí trochu kopírují Leoneho film. Ale jen trochu – nebýt té hudby, pravděpodobně by mě to vůbec nenapadlo.

Ve filmu je vůbec spousta záběrů a postav, které kopírují jiné filmy. Například hlavní hrdina má styling jako James Dean v 50. letech a kráska v baru zase jako Sofia Lorenová z přibližně téže doby. Nemá smysl, ptát se „proč“? Tohle není film, u kterého byste se měli ptát „proč“.

Sama nocí tmou má místy velmi solidní hutnou atmosféru. Téměř permanentní noc, skoro žádné dialogy, velmi pomalé tempo, velmi precizně vybraná hudba… To všechno pomáhá budovat atmosféru. Ale film není o mnoho víc, než náhodně poskládané kusy atmosférických emo/goth videoklipů, někdy až příliš dlouhých (například „hraje nezávislá hudba a hrdinka se při ní několik minut hypnoticky vlní ve svém pokoji“).

Nejzajímavější postavou je drogový dealer s šíleným tetováním, připomínající pekelnou verzi Aliho G. Ale bohužel zmizí ze scény poměrně rychle a všechny ostatní postavy (včetně hlavní hrdinky) jsou především rekvizity, které režisérka rozestavuje tak, aby vznikla stylová atmosféra. Ne hrdinové, kteří by mě jakkoliv zajímali – jsou totiž většinou stoprocentně předvídatelní, pokud jste v životě viděli pár filmů, například těch s Jamesem Deanem nebo Sofií Lorenovou.

Sama nocí tmou je něco velice, velice podobného, jako Jarmuschův film Přežijí jen milenci. Téměř všechny jeho klady a zápory platí i pro toto dílo. Pokud jste emo, Jarmusch nebo Sqürl, bude se vám jistě líbit.

Před projekcí nám zástupkyně českého distributora sdělila svůj názor, že „si nemyslí, že tento film je jen formální hříčkou“, čímž mimoděk trefila hřebíček na hlavičku. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že tento film je především formální hříčkou a teprve v druhé řadě něčím trochu zajímavějším.

Recenze: Sama nocí tmou [A Girl Walks Home Alone at Night] – 50%

Zdroj: František Fuka | Prosinec 30th, 2014

Černobílé město a v něm bizarí lidi. A mezi nimi jedno děvče, které je bizarnější, než ostatní. Poněvadž je upírka. A ta si začne s fešným mladíkem, kterého nedokáže vysát, neboť láska.

Tento artfilm dostal nálepku „první íránský upíří spaghetti western“, což je především marketingový trik. Natočila ho žena, která nikdy nežila v Íránu (je z íránské rodiny, ale narodila se v Anglii a nyní žije v USA) a studovala filmařinu v San Francisku. Natočila ho za americké peníze, s americkými producenty a s americkým štábem. A byl celý natočen v USA – to „íránské město“ je ve skutečnosti Kalifornie. Hrají v něm především íránští herci a mluví z nějakého důvodu íránsky – přestože hráli už dříve v amerických filmech a seriálech, tudíž jistě dobře umí anglicky. Tudíž bych se zdráhal říkat tomu „íránský film“ v jakémkoliv smyslu.


A „spaghetti western“ zřejmě odkazuje na to, že ve filmu zazní dvě skladby, které hodně imitují Morriconeho hudbu z Tenkrát na Západě a při nich vidíme záběry, které svou kompozicí trochu kopírují Leoneho film. Ale jen trochu – nebýt té hudby, pravděpodobně by mě to vůbec nenapadlo.

Ve filmu je vůbec spousta záběrů a postav, které kopírují jiné filmy. Například hlavní hrdina má styling jako James Dean v 50. letech a kráska v baru zase jako Sofia Lorenová z přibližně téže doby. Nemá smysl, ptát se „proč“? Tohle není film, u kterého byste se měli ptát „proč“.

Sama nocí tmou má místy velmi solidní hutnou atmosféru. Téměř permanentní noc, skoro žádné dialogy, velmi pomalé tempo, velmi precizně vybraná hudba… To všechno pomáhá budovat atmosféru. Ale film není o mnoho víc, než náhodně poskládané kusy atmosférických emo/goth videoklipů, někdy až příliš dlouhých (například „hraje nezávislá hudba a hrdinka se při ní několik minut hypnoticky vlní ve svém pokoji“).

Nejzajímavější postavou je drogový dealer s šíleným tetováním, připomínající pekelnou verzi Aliho G. Ale bohužel zmizí ze scény poměrně rychle a všechny ostatní postavy (včetně hlavní hrdinky) jsou především rekvizity, které režisérka rozestavuje tak, aby vznikla stylová atmosféra. Ne hrdinové, kteří by mě jakkoliv zajímali – jsou totiž většinou stoprocentně předvídatelní, pokud jste v životě viděli pár filmů, například těch s Jamesem Deanem nebo Sofií Lorenovou.

Sama nocí tmou je něco velice, velice podobného, jako Jarmuschův film Přežijí jen milenci. Téměř všechny jeho klady a zápory platí i pro toto dílo. Pokud jste emo, Jarmusch nebo Sqürl, bude se vám jistě líbit.

Před projekcí nám zástupkyně českého distributora sdělila svůj názor, že „si nemyslí, že tento film je jen formální hříčkou“, čímž mimoděk trefila hřebíček na hlavičku. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že tento film je především formální hříčkou a teprve v druhé řadě něčím trochu zajímavějším.

Fanoušci sami vyberou film, který půjde do kin

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 30th, 2014

Pět desítek filmových fanoušků díky účasti distribuční společnosti Aerofilms v novátorském projektu Scope50 dostane šanci rozhodnout, který evropský snímek vstoupí do českých kin.

Nejoblíbenějším filmem mezi piráty letos byl Vlk z Wall Street

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 29th, 2014

Film Martina Scorseseho Vlk z Wall Street se stal za letošní rok nejvíce nelegálně stahovaným filmem. Za ním skončil animovaný snímek firmy Disney Ledové království a třetí sci-fi snímek Gravitace.

Gojira tai Mekagojira (2002)

Zdroj: Horory. Recenze film | Prosinec 29th, 2014

Nebyla jedin svho druhu…

Film The Interview si za čtyři dny stáhly dva miliony lidí

Zdroj: Týden.cz | Prosinec 29th, 2014

UVNITŘ VIDEO. Americkou komedii The Interview, která se postarala o diplomatickou rozmíšku mezi Severní Koreou a Spojenými státy, si během čtyř dnů od zahájení internetového prodeje stáhly více než dva miliony lidí.

Gojira, Mosura, Kingu Gidora: Daikaiju sokogeki (2001)

Zdroj: Horory. Recenze film | Prosinec 28th, 2014

Ped dvnmi asy ochraovali Japonsko ti Strci. Dok vak tyto starodvn monstra porazit rozzuenou Gojiru?