Nové Star Wars odhalily obsazení: Harrison Ford je zase Han Solo

Zdroj: Týden.cz | Duben 30th, 2014

Tvůrci dalšího pokračování filmové sci-fi ságy Hvězdné války, tentokrát s názvem Star Wars: Epizoda VII, odhalili herecké obsazení snímku. Podle agentury Reuters se na plátna kin vrátí hvězdy předchozích dílů Harrison Ford, Carrie Fisherová a Mark Hamill.

Recenze: Divergence [Divergent] – 40%

Zdroj: František Fuka | Duben 30th, 2014

Post-apokalyptické Chicago. Nevíme, jaká apokalypse se přesně udála, a jestli někde na světě existují další osídlená města. Vše se odehrává jen v Chicagu a těsném okolí, obehnaném zdí.

„V zájmu zachování klidu a míru“ zde vládne zvláštní sociální systém, kdy jsou všichni obyvatelé rozděleni do pěti společenských tříd:

  • Vědci
  • Právníci
  • Rolníci
  • Sportovci – Ti pořád divoce pobíhají, za jízdy naskakují a vyskakují z vlaků, a dělají policii
  • Dobročinní – Ti vypadají jako Amišové, žijí skromně a pomáhají všem, kteří to potřebují
Ve skutečnosti se těch pět tříd jmenuje jinak, ale jejich definice jsou jasné.
Too sexy…

Každý obyvatel Města se ve svých 16 letech musí rozhodnout, ke které třídě chce celý zbytek svého života patřit. Přitom se může (ale nemusí) řídit výsledky speciálního testu, který má každému určit jeho ideální poslání.
Se „svou kastou“ pak každý člověk žije celý svůj život – tj. pokud patří dítě k jiné kastě, než jeho rodiče, už je v životě neuvidí.
Hlavní hrdince Beatrice (Tris) při testu vyjde, že se hodí nikoliv pro jednu, ale pro tři různé kasty (nebo dokonce víc?). To je v této společnosti extrémně vzácný jev a ti, kterým se to stane jsou označováni za „divergentní“ a společnost je nemá ráda. Proto tris výsledky testu zatají, vzepře se svým rodičům (Dobročinným) a dá se ke sportovcům, kteří ji vždy přitahovali…

Jde o adaptaci první ze série knih, populárních především mezi mladými děvčety. Takže už asi tušíte, co to znamená.

Znamená to, že sci-fi elementy jsou omezeny na minimum, ale o to více prostoru má dospívání a první láska (v tomto případě k megafešnému supersportovci).

Podobně jako třeba Hostitel se Divergence vyznačuje tím, že má (na hollywoodské poměry) střídmou výpravu a nejde v ní tolik o triky nebo o akční scény. Totéž ale platí třeba o filmech Gattaca nebo Ona -  ale u těch není menší rozpočet na závadu, protože jsou chytré.

No a problém je v tom, že Divergence rozhodně chytrá není.

Ta plus-mínus originální premisa není ani zdaleka dostatečně vysvětlena, takže vůbec netušíme, jak taková společnost vůbec může fungovat déle než týden.

  • Jak je zajištěno, že v každé kastě je tolik lidí, kolik Město potřebuje k zajištění svého chodu?
  • Kde jsou všichni důchodci? Město obývá téměř výhradně mládež a mezi ní je pár lidí ve středním věku.
  • Mladí lidé se mají svobodně rozhodnout, jak stráví zbytek svého života, ale až po svém rozhodnutí se dozvědí, že se vlastně rozhodli pro něco jiného, než jim bylo původně řečeno. Protože pravidla se mezitím změnila. Protože se šéfovi Sportovců chtělo a je to tak větší zábava.
  • Když se Tris nastěhuje do sídla Sportovců, vypadá to, že zde žije celkem tak 200, maximálně 300 lidí. To je pětina obyvatelstva celého města? Nebo je Sportovců řádově méně, než členů ostatních kast? Nebo je těch center víc? Nevypadá to tak.
  • Nejzábavnější je pořádat pro nové Sportovce takový výcvik, při kterém jich co nejvíc umře.
  • Dobročinní jsou všemi ostatními pokládáni za naprosté losery, ale přitom údajně celému Městu vládnou. Jak to funguje?
  • Objevení „divergentního“ je něco extrémně vzácného, co se stane jednou za mnoho let, a přitom mezi 300 Sportovci jsou nejméně tři divergentní.
  • Když někomu vpíchnu něco do krku, tak ho můžu ovládat, dívat se mu do snů a sledovat, kde se právě nachází. Protože supertechnologie.
Bohužel je velmi brzo patrné, že autorku celá ta společnost až tak nezajímá, a že ji používá jen jako jeviště, na kterém může dospívající sebevědomou rebelku ukázat ve správných souvislostech.
Film se vůbec nijak nezabývá tím, jak by taková společnost opravdu mohla fungovat, a jaké by měla reálné klady (pořádek a spokojenost) a zápory (mírné omezení osobní svobody). Ne. Hlavní zápletka pramení z toho, že kdosi připravuje spiknutí a chce společnosti vymýt mozky, ovládnout ji a část vyhladit. Nebýt toho, filmaři by neměli na plátně žádné „zlo“.
V této souvislosti je docela ironické, že když se nad tím zamyslíte, tak ve Městě opravdu zpočátku vládne klid a mír, a nepokoje a zabíjení začnou až jako následek toho, že se někteří nechtějí začlenit! To je ale ironie, která jde – obávám se – zcela mimo mozek autorky.
Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsem knihu nečetl a rozhodně číst nebudu, takže je teoreticky možné, že v ní to všechno dává trochu větší smysl a že na vině je špatná adaptace, které se nepodaří základní věci vysvětlit ani za více než dvě hodiny!
A taková délka pro mě byla v tomto případě opravdu vražedná. Ve filmu (bohužel) není ani nijak moc scén, které by byly výslovně „blbé na kvadrát“. Jenom je to všechno strašlivě rozvláčné, předvídatelné a nenápadité…

Recenze: Divergence [Divergent] – 40%

Zdroj: František Fuka | Duben 30th, 2014

Post-apokalyptické Chicago. Nevíme, jaká apokalypse se přesně udála, a jestli někde na světě existují další osídlená města. Vše se odehrává jen v Chicagu a těsném okolí, obehnaném zdí.

„V zájmu zachování klidu a míru“ zde vládne zvláštní sociální systém, kdy jsou všichni obyvatelé rozděleni do pěti společenských tříd:

  • Vědci
  • Právníci
  • Rolníci
  • Sportovci – Ti pořád divoce pobíhají, za jízdy naskakují a vyskakují z vlaků, a dělají policii
  • Dobročinní – Ti vypadají jako Amišové, žijí skromně a pomáhají všem, kteří to potřebují
Ve skutečnosti se těch pět tříd jmenuje jinak, ale jejich definice jsou jasné.
Too sexy…

Každý obyvatel Města se ve svých 16 letech musí rozhodnout, ke které třídě chce celý zbytek svého života patřit. Přitom se může (ale nemusí) řídit výsledky speciálního testu, který má každému určit jeho ideální poslání.
Se „svou kastou“ pak každý člověk žije celý svůj život – tj. pokud patří dítě k jiné kastě, než jeho rodiče, už je v životě neuvidí.
Hlavní hrdince Beatrice (Tris) při testu vyjde, že se hodí nikoliv pro jednu, ale pro tři různé kasty (nebo dokonce víc?). To je v této společnosti extrémně vzácný jev a ti, kterým se to stane jsou označováni za „divergentní“ a společnost je nemá ráda. Proto tris výsledky testu zatají, vzepře se svým rodičům (Dobročinným) a dá se ke sportovcům, kteří ji vždy přitahovali…

Jde o adaptaci první ze série knih, populárních především mezi mladými děvčety. Takže už asi tušíte, co to znamená.

Znamená to, že sci-fi elementy jsou omezeny na minimum, ale o to více prostoru má dospívání a první láska (v tomto případě k megafešnému supersportovci).

Podobně jako třeba Hostitel se Divergence vyznačuje tím, že má (na hollywoodské poměry) střídmou výpravu a nejde v ní tolik o triky nebo o akční scény. Totéž ale platí třeba o filmech Gattaca nebo Ona -  ale u těch není menší rozpočet na závadu, protože jsou chytré.

No a problém je v tom, že Divergence rozhodně chytrá není.

Ta plus-mínus originální premisa není ani zdaleka dostatečně vysvětlena, takže vůbec netušíme, jak taková společnost vůbec může fungovat déle než týden.

  • Jak je zajištěno, že v každé kastě je tolik lidí, kolik Město potřebuje k zajištění svého chodu?
  • Kde jsou všichni důchodci? Město obývá téměř výhradně mládež a mezi ní je pár lidí ve středním věku.
  • Mladí lidé se mají svobodně rozhodnout, jak stráví zbytek svého života, ale až po svém rozhodnutí se dozvědí, že se vlastně rozhodli pro něco jiného, než jim bylo původně řečeno. Protože pravidla se mezitím změnila. Protože se šéfovi Sportovců chtělo a je to tak větší zábava.
  • Když se Tris nastěhuje do sídla Sportovců, vypadá to, že zde žije celkem tak 200, maximálně 300 lidí. To je pětina obyvatelstva celého města? Nebo je Sportovců řádově méně, než členů ostatních kast? Nebo je těch center víc? Nevypadá to tak.
  • Nejzábavnější je pořádat pro nové Sportovce takový výcvik, při kterém jich co nejvíc umře.
  • Dobročinní jsou všemi ostatními pokládáni za naprosté losery, ale přitom údajně celému Městu vládnou. Jak to funguje?
  • Objevení „divergentního“ je něco extrémně vzácného, co se stane jednou za mnoho let, a přitom mezi 300 Sportovci jsou nejméně tři divergentní.
  • Když někomu vpíchnu něco do krku, tak ho můžu ovládat, dívat se mu do snů a sledovat, kde se právě nachází. Protože supertechnologie.
Bohužel je velmi brzo patrné, že autorku celá ta společnost až tak nezajímá, a že ji používá jen jako jeviště, na kterém může dospívající sebevědomou rebelku ukázat ve správných souvislostech.
Film se vůbec nijak nezabývá tím, jak by taková společnost opravdu mohla fungovat, a jaké by měla reálné klady (pořádek a spokojenost) a zápory (mírné omezení osobní svobody). Ne. Hlavní zápletka pramení z toho, že kdosi připravuje spiknutí a chce společnosti vymýt mozky, ovládnout ji a část vyhladit. Nebýt toho, filmaři by neměli na plátně žádné „zlo“.
V této souvislosti je docela ironické, že když se nad tím zamyslíte, tak ve Městě opravdu zpočátku vládne klid a mír, a nepokoje a zabíjení začnou až jako následek toho, že se někteří nechtějí začlenit! To je ale ironie, která jde – obávám se – zcela mimo mozek autorky.
Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsem knihu nečetl a rozhodně číst nebudu, takže je teoreticky možné, že v ní to všechno dává trochu větší smysl a že na vině je špatná adaptace, které se nepodaří základní věci vysvětlit ani za více než dvě hodiny!
A taková délka pro mě byla v tomto případě opravdu vražedná. Ve filmu (bohužel) není ani nijak moc scén, které by byly výslovně „blbé na kvadrát“. Jenom je to všechno strašlivě rozvláčné, předvídatelné a nenápadité…

Recenze: Divergence [Divergent] – 40%

Zdroj: František Fuka | Duben 30th, 2014

Post-apokalyptické Chicago. Nevíme, jaká apokalypse se přesně udála, a jestli někde na světě existují další osídlená města. Vše se odehrává jen v Chicagu a těsném okolí, obehnaném zdí.

„V zájmu zachování klidu a míru“ zde vládne zvláštní sociální systém, kdy jsou všichni obyvatelé rozděleni do pěti společenských tříd:

  • Vědci
  • Právníci
  • Rolníci
  • Sportovci – Ti pořád divoce pobíhají, za jízdy naskakují a vyskakují z vlaků, a dělají policii
  • Dobročinní – Ti vypadají jako Amišové, žijí skromně a pomáhají všem, kteří to potřebují
Ve skutečnosti se těch pět tříd jmenuje jinak, ale jejich definice jsou jasné.
Too sexy…

Každý obyvatel Města se ve svých 16 letech musí rozhodnout, ke které třídě chce celý zbytek svého života patřit. Přitom se může (ale nemusí) řídit výsledky speciálního testu, který má každému určit jeho ideální poslání.
Se „svou kastou“ pak každý člověk žije celý svůj život – tj. pokud patří dítě k jiné kastě, než jeho rodiče, už je v životě neuvidí.
Hlavní hrdince Beatrice (Tris) při testu vyjde, že se hodí nikoliv pro jednu, ale pro tři různé kasty (nebo dokonce víc?). To je v této společnosti extrémně vzácný jev a ti, kterým se to stane jsou označováni za „divergentní“ a společnost je nemá ráda. Proto tris výsledky testu zatají, vzepře se svým rodičům (Dobročinným) a dá se ke sportovcům, kteří ji vždy přitahovali…

Jde o adaptaci první ze série knih, populárních především mezi mladými děvčety. Takže už asi tušíte, co to znamená.

Znamená to, že sci-fi elementy jsou omezeny na minimum, ale o to více prostoru má dospívání a první láska (v tomto případě k megafešnému supersportovci).

Podobně jako třeba Hostitel se Divergence vyznačuje tím, že má (na hollywoodské poměry) střídmou výpravu a nejde v ní tolik o triky nebo o akční scény. Totéž ale platí třeba o filmech Gattaca nebo Ona -  ale u těch není menší rozpočet na závadu, protože jsou chytré.

No a problém je v tom, že Divergence rozhodně chytrá není.

Ta plus-mínus originální premisa není ani zdaleka dostatečně vysvětlena, takže vůbec netušíme, jak taková společnost vůbec může fungovat déle než týden.

  • Jak je zajištěno, že v každé kastě je tolik lidí, kolik Město potřebuje k zajištění svého chodu?
  • Kde jsou všichni důchodci? Město obývá téměř výhradně mládež a mezi ní je pár lidí ve středním věku.
  • Mladí lidé se mají svobodně rozhodnout, jak stráví zbytek svého života, ale až po svém rozhodnutí se dozvědí, že se vlastně rozhodli pro něco jiného, než jim bylo původně řečeno. Protože pravidla se mezitím změnila. Protože se šéfovi Sportovců chtělo a je to tak větší zábava.
  • Když se Tris nastěhuje do sídla Sportovců, vypadá to, že zde žije celkem tak 200, maximálně 300 lidí. To je pětina obyvatelstva celého města? Nebo je Sportovců řádově méně, než členů ostatních kast? Nebo je těch center víc? Nevypadá to tak.
  • Nejzábavnější je pořádat pro nové Sportovce takový výcvik, při kterém jich co nejvíc umře.
  • Dobročinní jsou všemi ostatními pokládáni za naprosté losery, ale přitom údajně celému Městu vládnou. Jak to funguje?
  • Objevení „divergentního“ je něco extrémně vzácného, co se stane jednou za mnoho let, a přitom mezi 300 Sportovci jsou nejméně tři divergentní.
  • Když někomu vpíchnu něco do krku, tak ho můžu ovládat, dívat se mu do snů a sledovat, kde se právě nachází. Protože supertechnologie.
Bohužel je velmi brzo patrné, že autorku celá ta společnost až tak nezajímá, a že ji používá jen jako jeviště, na kterém může dospívající sebevědomou rebelku ukázat ve správných souvislostech.
Film se vůbec nijak nezabývá tím, jak by taková společnost opravdu mohla fungovat, a jaké by měla reálné klady (pořádek a spokojenost) a zápory (mírné omezení osobní svobody). Ne. Hlavní zápletka pramení z toho, že kdosi připravuje spiknutí a chce společnosti vymýt mozky, ovládnout ji a část vyhladit. Nebýt toho, filmaři by neměli na plátně žádné „zlo“.
V této souvislosti je docela ironické, že když se nad tím zamyslíte, tak ve Městě opravdu zpočátku vládne klid a mír, a nepokoje a zabíjení začnou až jako následek toho, že se někteří nechtějí začlenit! To je ale ironie, která jde – obávám se – zcela mimo mozek autorky.
Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsem knihu nečetl a rozhodně číst nebudu, takže je teoreticky možné, že v ní to všechno dává trochu větší smysl a že na vině je špatná adaptace, které se nepodaří základní věci vysvětlit ani za více než dvě hodiny!
A taková délka pro mě byla v tomto případě opravdu vražedná. Ve filmu (bohužel) není ani nijak moc scén, které by byly výslovně „blbé na kvadrát“. Jenom je to všechno strašlivě rozvláčné, předvídatelné a nenápadité…

První máj v Lucerně nabídne maraton filmů o lásce

Zdroj: Týden.cz | Duben 29th, 2014

Pražské kino Lucerna připravilo na letošní první květnový den celodenní akci nazvanou První máj v Lucerně aneb Láska, kam se podíváš. V obou svých sálech uvede filmy, které mají ve svém názvu slovo „láska“ a věnují se milostné tematice.

Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře

Zdroj: admin | Duben 29th, 2014

Kniha Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře vyšla v nakladatelství Labyrint jako druhý svazek edice Fresh Eye, jež se zaměřuje na vizuální kulturu. Není tedy překvapivé, že se hned zkraje existence této edice objevil svazek zabývající se Japonskem, neboť pro zemi vycházejícího slunce je v dnešní době mix podivných kulturních produktů typický a do značné míry také vytváří obraz Japonska v zahraničí. Svět anime, mangy či záplava videoher se stala natolik samozřejmou součástí i našeho prostředí (bez ohledu na to, je-li člověk aktivním konzumentem nebo jen pasivní obětí), že postupně mizí opar exotična, který Japonsko dlouhá léta obestíral. Japonská kultura má jistě stále mnoho specifik, jež ji činí vzdálenější, nicméně s tím, jak pokročila globalizace, je čím dál více absurdní držet se zažitých polarit, které si s Japonskem často spojujeme (například tradice x současnost či západ x Japonsko atp.). Obraz dnešního Japonska je totiž výsledkem dlouho probíhající nerušené kulturní výměny a podobné vymezování či už zmíněné exotično je spíše výsledkem neinformovanosti než reálným odrazem skutečného stavu. Japonsko se právě naopak ze země, která se musela vyrovnávat s přílivem cizích vlivů, stalo aktivním tvůrcem kultury vyspělého světa. V publikaci Made in Japan je výše zmíněný pohled přítomný, protože se autoři až na výjimky vyvarovali zbytečných orientalistických generalizací, jež i přes míru globalizace dnešního světa stále přežívají. To se odráží ve faktu, že autoři jednotlivých esejů jsou nejen specializovaní odborníci (jako Sýkora a Křivánková), ale i autoři, které od Japonska stále dělí jazyková bariéra a studium japonské kultury pro ně není hlavní pracovní náplní. O určité univerzalitě kulturních produktů Japonska svědčí fakt, že jsou tito autoři schopni problematiku Japonska reflektovat.

Kniha je koncipovaná jako sbírka esejů a má několik částí. Jednotlivým textům předchází úvod doc. Jana Sýkory, který čtenářům poskytuje vhled do společensko-kulturní problematiky nejen současného Japonska. Zabývá se hlavně vnímáním času a prostoru v Japonsku, což do značné míry ovlivňuje kulturu jako takovou. Následují samotné eseje, jež se zabývají nejtypičtějšími odvětvími současné japonské popkultury: otaku, manga, anime, videohry a jako poslední film. Na konci publikace je připojen glosář, který vysvětluje důležité japonské pojmy a komentovaný seznam literatury dostupné v angličtině, jenž má sloužit jako inspirace pro ty, kteří se chtějí danou problematikou zabývat hlouběji. Vizuální zprácování knihy má evidentně evokovat archetypální představu o tom, jak vypadá současný japonský vizuál. 

Je jasné, že v kolektivním díle je přítomná různost pohledů a přístupů, knihu tedy nelze vnímat jako organický celek. I když je akcentována určitá propojenost mezi jednotlivými tématy, jedná se spíše o povrchové propojení nebo letmé odkazování. Každý z textů by mohl bez problému existovat sám o sobě, jediným skutečným pojítkem je Japonsko jako zdroj a popkultura jako objekt. Nejedná se ani tak o problém odbornosti či důvěryhodnosti sdělovaných informací, jde spíše o problémy související se zpracováním tématu a výstavbou jednotlivých esejů. Největší slabinou knihy Made in Japan je určitá vnitřní schizofrenie. Není totiž úplně jasné, kdo má být cílovou skupinou této publikace. Kniha zjevně není určená úzce specializovaným odborníkům, pro ty jsou koneckonců daná témata zpracována podrobněji jinde. Dá se tedy usuzovat, že se jedná o knihu určenou širší veřejnosti. (Proto je důležitá existence už zmíněného glosáře a v seznamu literatury nejsou uvedeny žádné japonské zdroje, které jsou samozřejmě pro běžného čtenáře nepotřebné a pravděpodobně i nedostupné.) Ovšem rozpor mezi odborností a přístupností přináší několik problémů. Jedním z nich je fakt, že v rámci krátkých dvacetistránkových esejů je příliš mnoho prostoru věnováno vysvětlujícím pasážím, jež se snaží čtenáře uvádět do historických nebo společenských souvislostí. Tyto pasáže jsou ovšem vždy trochu na úkor samotné obsahové stránky textu. Vzniká vnitřní rozpor mezi tím, jestli se samotný text snaží být historickým přehledem vývoje daného tématu, nebo zda-li chce analyzovat konkrétní problematiku. Takový rozpor má svoje kořeny zejména v tom, že neexistuje příliš mnoho textů v českém jazyce, které by se zabývaly japonskou popkulturou. Je tedy těžké najít relevantní a střízlivé informace, i vzhledem k tomu, že anglicky psaná literatura na toto téma je valné většině lidí nedostupná. Autoři se pak pochopitelně snaží poskytnout čtenáři nějaký obecný rámec důležitý k uchopení tématu a zároveň mu poskytnout určité dovysvětlení tam, kde by mohl tápat. I když přihlédneme k tomuto faktu jako k polehčující okolnosti, nemění to nic na skutečnosti, že texty často působí nahodile a nesoudržně, ačkoliv faktickou správnost jim nikdo vyčítat nemůže.

Hned v prvním eseji je tento neduh zřetelný asi nejvíce. Veselého text není ani historickým přehledem vývoje otaku, ani sociologickým rozborem tohoto fenoménu. Nemapuje ani vliv této subkultury na japonskou ekonomiku a nejedná se o text, jenž by rozebíral aktivní uměleckou tvorbu v rámci této subkultury. A přitom jsou všechna tato témata v textu přítomná. Navíc začíná jako cestopis, který čtenářovi vypráví o setkání s příslušníky skupiny otaku a popisuje scenérie z Tokia, z míst, kde se často vyskytují. Ve výsledku se na tak malém prostoru dá těžko skloubit tolik informací takovým způsobem, aby text nepůsobil fragmentárně či nahodile. Dají se z něj sice vyčíst určité obecné teze (například o roli otaku v přerodu Japonska na tzv. soft power, tedy mocnost, která staví na kulturním exportu), ovšem text je shrnující a žádná polemická místa v něm nenajdeme. Podobně nesoudržný je i esej Anny Křivánkové: ze začátku se tváří jako shrnutí historického vývoje mangy, poté skočí do delší části, která se zabývá mangou kreslenou a psanou ženskými autorkami a končí náhledem do provázanosti mangy a japonské společnosti. Eseje například často nastiňují společenský kontext generalizujícími prohlášeními ve stylu: japonská společnost je maskulinní, japonská společnost je uniformní a podobně. Aniž bych chtěl jakkoli napadat relevanci těchto informací či snad jejich pravdivost, ve formě, v jaké jsou použity, působí trochu izolovaně a nemají valnou vypovídací hodnotu. Takové skoky a proporční nevyváženost mohou působit trochu matoucím dojmem a ve výsledku není jasné co je hlavním tématem textu. To dokumentují i názvy obou esejů: Veselého je nazvaný Děti konzumního ráje, Křivánková svůj esej nazvala Hrdinové bez trikotu. Z toho rozhodně nepoznáme, jaká problematika je vlastně zpracovávána. Odpověď nám neposkytnou ani úvodní řádky obou textů a nakonec po přečtení nejsme o nic moudřejší. Spíše se nám dostalo souboru informací z různých oblastí. Nutno podotknout, že Křivánkové esej je v tomto soudržnější, trpí spíše proporční nevyvážeností.

Nejpodivnější z prezentovaných textů je jistě Miškovův text o japonských videohrách, jenž pracuje s odvážnou tezí, že videohry jsou odrazem japonského životního stylu. Opakuje se zde stejný model jako u prvních dvou textů, tedy že esej není příliš vnitřně soudržný. Spojitost mezi životním stylem Japonců a videohrami je nastíněna několika zvláštně vytvořenými paralelami, například že získávání zkušeností v japonských rpg hrách koresponduje s japonským pracovním étosem kariérního postupu. Určitá souvislost by se zde jistě najít dala, ovšem takto nahozená teze opět působí dosti osaměle a není podpořená žádnou výraznou argumentací. Zároveň je jednou z mála, která se nějakým způsobem dotýká nastoleného tématu. Ve zbytku textu se dozvídáme spíše o ekonomické stránce videoherního průmyslu, o herních veletrzích nebo nárůstu či poklesu počtu heren v Japonsku, ale nějaké skutečně relevantní pouto mezi ‘životním stylem Japonců’ a videohrami nám odhaleno není.

Výjimku v tomto tvoří texty Tesaře a Flígla, jež jsou naopak vnitřně soudržné. Už podle názvu pochopíme, jaké si kladou cíle, i to, že mají konkrétní téma, které pak ucelenou formou zpracovávají. Jde sice spíše o texty sumarizačního charakteru, jež jen třídí informace do přehledné formy, ovšem tento cíl splňují dobře. Tesař se ve svém eseji zaměřil na tvorbu nezávislého animačního studia 4°C. Text se tohoto tématu drží a doplňuje jej jen o nutný kontext: například specifika toho, jak v Japonsku funguje kariérní postup v tomto odvětví či v prostředí větších studií, v jejichž konkurenci musí ta menší nutně fungovat. Flígl se vydal cestou chronologicky řazeného přehledu, jenž mapuje cesty japonské kinematografie směrem na západ. V jasné a přehledné formě rozebírá jak úspěchy japonského filmu na festivalech, tak jeho šíření skrze distribuční společnosti přes videokazety a podobně. Oba texty se sice do žádné polemické debaty nepouštějí, podávají ovšem koncentrovaný vhled do dané problematiky.

V závěru se paradoxně dostávám na začátek, a to z jednoduchého důvodu. Tím je fakt, že úvod docenta Sýkory v této knize působí trochu jako maják na poušti. Několikrát jsem již zmínil fakt, že v českých podmínkách není nijak široce rozvinutá debata o současné japonské kultuře ani na akademické půdě, natož v širším společenském kontextu. Přesto o ní většina lidí nějaké povědomí má, je to ale povědomí utvářené spíše náhodnou pasivní konfrontací. Proto jistě není od věci doplnit publikaci o nějaký úvod, jenž by nepoučenému čtenáři nabídl klíč, jak k osobité japonské kultuře přistupovat, nebo aspoň nabídl optiku skrze kterou na ni nahlížet. Sýkorův úvod sice vysvětluje důležité aspekty, které hrály roli při tvorbě japonské kultury jako takové, ovšem problém nastává se samotnou snahou vymezit tak široký pojem na několika stránkách. Výsledkem je sice text přehledný, jasný a dobře vystavěný, problémem je ovšem jeho zařazení do této publikace. I přes vágní souvislosti faktů uvedených v úvodu s dnešní populární kulturou, které si každý kriticky myslící člověk dokáže spojit, úvod jako by stál mimo hlavní proud knihy. Představuje sice určité tendence, jež po staletí utvářely japonskou kulturu, je ovšem dosti izolovaný ve vztahu k obsahu samotných esejů, které tvoří hlavní část publikace. Na konci úvodu je sice snaha o jakési spojení, jež má evokovat, že výše popsané platí stále i dnes, působí však poněkud uměle.

Je jistě správné, že vznikl nějaký příspěvek do diskuze o současné japonské popkultuře (respektive že ji vůbec někdo otevírá), protože se již stala nedílnou součástí našeho prostředí. Jako taková tedy publikace má své opodstatnění. Nicméně, jestliže u nás stále chybí rozšířená diskuze o daném tématu, je složité se k němu vyjadřovat a najít správný způsob, jak o něm psát, zejména pokud se předpokládá, že publikum není nijak hluboce poučeno. Není pak žádným překvapením, že se kniha potácí v dilematu mezi odborným a popularizačním přístupem a nedokáže být skutečně přesvědčivou analýzou.

Igor Cima

True Blood (V. srie)

Zdroj: Horory. Recenze film | Duben 28th, 2014

Z prav krve zan vyprchvat osobn pitalivost.

Karlovarský festival ocení Williama Friedkina a Zdeňka Svěráka

Zdroj: Týden.cz | Duben 28th, 2014

Bývalý polský prezident Lech Walesa, držitel Nobelovy ceny za mír, uvede na karlovarském festivalu světovou premiéru režisérské verze snímku, který o něm natočil Andrzej Wajda pod názvem Walesa: Člověk naděje. Za umělecký přínos světové kinematografii festival ocení amerického filmaře Williama Friedkina, který představí restaurovanou verzi snímku Mzda strachu. Cenu za přínos české kinematografii převezme Zdeněk Svěrák. Na dnešní tiskové konferenci to řekl Jiří Bartoška, prezident přehlídky, jejíž 49. ročník se uskuteční od 4. do 12. července.

Recenze: Doupě [Brick Mansions] – 70%

Zdroj: František Fuka | Duben 27th, 2014

Než se začnu jakkoliv zabývat dějem, tohoto francouzsko-kanadského akčního filmu, je nutné jedno zásadní upozornění:

Doupě je hrozná blbost.

Ale opravdu úplně strašná.

A je to velice zábavná blbost, při které jsem se většinu času dobře bavil.
Luc Besson napsal a produkoval anglicky mluvený remake svého 10 let starého Okrsku 13, přičemž David Belle hraje stejnou roli, jako hrál v původním filmu.


A teď k tomu ději:

Blízká budoucnost, někdy za 10 let, Detroit. RoboCop nikde. Celá čtvrť „Brick Mansions“ je tak prolezlá zločinem, že ji starosta nechá izolovat a téměř nikdo nesmí dovnitř ani ven. Celé čtvrti vládně mega-gangster RZA.

David Belle bojuje za dobro tím, že krade překupníkům drogy a splachuje je do kanálu. V rámci tohoto potírání zločinu také zabije zkorumpovaného policistu a jde za to sedět.

Následně (tzn. asi po 40 minutách) začne zcela jiný film, ve kterém jde o to, že RZA unesl náklaďák s neutronovou bombou a když se pokusil neodborně otevřít její kufřík, bomba udělala přesně to, co neutronové bomby v takové situaci dělají, totiž rozsvítil se na ní červený displej, který odpočítává 12 hodin do výbuchu.

Starosta a šéf policie provedou jediný logický plán, který může město zachránit: Vezmou policistu Paula Walkera a přemluví ho, aby se vydával za zločince. Pak zosnují „jakoby útěk“ Walkera a Bella (jehož ex-přítelkyni drží RZA v zajetí) z vězení a doufají, že oba společně proniknou do Brick Mansions a zneškodní bombu kódem, který jim bude zaslán… SMSkou! Čímž Doupě připomíná Líbáš jako Bůh.

(Následují spoilery, ale stojí za to, věřte mi.)

Když se Walker a Belle dostanou konečně do posledního levelu a zabijí posledního minibosse, tak zjistí, že RZA někde ukradl ruskou balistickou střelu, neutronovou bombu k ní přivázal špagátem a hodlá ji vystřelit na Detroit.

Asi minutu před jejím odpálením si to ale rozmyslí, protože přece není tak zlý.

Walker dostane SMSkou od starosty kód k deaktivaci bomby, ale Bellovi je podezřelá jedna drobnost: Kód k deaktivaci je stejný jako poštovní směrovací číslo Brick Mansions. Což je zvláštní, protože bomba byla ukradena při převozu odněkud jinud někam jinam a neměla se v Brick Mansions nikdy nacházet. Následně se začnou prát Belle s Walkerem, jestli kód vložit nebo ne. Nevloží ho a nic se nestane, bomba po dopočítání časového limitu nevybuchne.

Následně všichni obyvatelé Brick Mansions vtrhnou do radnice Detroitu a zde obviní starostu z toho, že chtěl schválně v Brick Mansions odpálit bombu, aby tam mohl postavit novou luxusní čtvrť (protože, jak víme, luxusní čtvrti se nejlépe staví v místě, kde vybuchla neutronová bomba). Starosta se hloupě přizná, že to opravdu plánoval, což někdo natočí na videokameru a pošle do televize, takže starosta musí rezignovat.

Následně se RZA stane hodným starostou Brick Mansions, přestanou se tam brát drogy, děti si tam začnou hrát, a všichni jsou happy…

(V zájmu plné informovanosti podotýkám, že ta zápletka mohla taky být úplně jinak a možná mi unikla nějaká zásadní podzápletka. Protože se tam nějak operuje i s tím, že někdo někomu popisoval, jak byla ta bomba ukradena, ale ve skutečnosti byla ukradena jinak, z čehož asi mělo něco vyplynout, ale nevím co. Ale to je jedno…)

U podobných megadebilních filmů mám většinou velkou zábavu z toho, že si představím celou zápletku z pohledu padoucha a přemýšlím, jak asi uvažoval, když připravoval svůj geniální plán.

Takže starosta si v tomto případě musel říct: „OK, potřebuju vyhodit do vzduchu Brick Mansions, ale musí to vypadat jako náhoda. Jak bych to udělal nejjednodušeji…? OK. Seženu někde neutronovou bombu, a budu s ní jezdit v náklaďáku přesně tak, aby ji našli RZAovi lidi a rozhodli se ji ukrást. Bombu upravím tak, aby při pokusu o otevření začala odpočítávat 12hodinový limit, ale aby se po jeho uplynutí nic nestalo. Navíc ji upravím ještě tak, aby po vložení číselného kódu vybuchla. A ten číselný kód bude PSČ místa, kde sídlí ten RZA, který má jakoby „náhodou“ tu bombu ukrást. A pak už mi stačí jen počítat s tím, že ti moji dva lidi pozabíjejí těch 100 gangsterů, dostanou se k bombě a vloží do ní ten kód, který jim pošlu. Kdyby se náhodou ti dva lidi k té bombě nedostali, nebo kdyby náhodou nechtěli vložit ten kód, tak celý můj plán nevyjde. Ale to se přece nemůže stát…“


Kromě toho, že je ústřední zápletka filmu zcela na hlavu, jsou podobně na hlavu i všechny jeho podzápletky. Například Bellova sexy přítelkyně, která je špičková právnička, pracující jako servírka v bistru, a současně mistryně bojových umění.

Pro někoho by mohlo být zajímavou otázkou, nakolik to celé Luc Besson a režisér Camille Delamare mysleli vážně, a nakolik je to parodie akčních filmů. Ale víte co – mně je to fakt jedno. Hlavní bylo, že jsem se bavil, protože:

  • Akční scény jsou totálně šílené, dobře natočené a bez zbytečného CGI (Belle je parkourový mistr)
  • Každou chvíli se stane něco zcela nečekaného
  • Úžasná gangsta mluva („Shit was easier than high school pussy!“)
  • Ženy mají velké výstřihy a kopou se do nich

Pokud se vám i ve vašem dnešním věku líbí staré filmy Jackieho Chana, tak se vám pravděpodobně bude líbit i Doupě.

To, že jde o poslední dokončený film Paula Walkera, je poněkud hořce úsměvné. Asi jako poslední role velkého Raula Julii, držitele Zlatého glóbu:

Mimochodem, já kdysi viděl Street Fightera na pracovní projekci, když už byl film hotový, ale neměl ještě světovou premiéru a Julia ještě žil. V závěrečných titulcích tehdy byla sekvence, kdy se z trosek Bisonovy pevnosti majestátně vysune jeho pěst. Po Juliově smrti to zbaběle vystřihli…

Recenze: Doupě [Brick Mansions] – 70%

Zdroj: František Fuka | Duben 27th, 2014

Než se začnu jakkoliv zabývat dějem, tohoto francouzsko-kanadského akčního filmu, je nutné jedno zásadní upozornění:

Doupě je hrozná blbost.

Ale opravdu úplně strašná.

A je to velice zábavná blbost, při které jsem se většinu času dobře bavil.
Luc Besson napsal a produkoval anglicky mluvený remake svého 10 let starého Okrsku 13, přičemž David Belle hraje stejnou roli, jako hrál v původním filmu.


A teď k tomu ději:

Blízká budoucnost, někdy za 10 let, Detroit. RoboCop nikde. Celá čtvrť „Brick Mansions“ je tak prolezlá zločinem, že ji starosta nechá izolovat a téměř nikdo nesmí dovnitř ani ven. Celé čtvrti vládně mega-gangster RZA.

David Belle bojuje za dobro tím, že krade překupníkům drogy a splachuje je do kanálu. V rámci tohoto potírání zločinu také zabije zkorumpovaného policistu a jde za to sedět.

Následně (tzn. asi po 40 minutách) začne zcela jiný film, ve kterém jde o to, že RZA unesl náklaďák s neutronovou bombou a když se pokusil neodborně otevřít její kufřík, bomba udělala přesně to, co neutronové bomby v takové situaci dělají, totiž rozsvítil se na ní červený displej, který odpočítává 12 hodin do výbuchu.

Starosta a šéf policie provedou jediný logický plán, který může město zachránit: Vezmou policistu Paula Walkera a přemluví ho, aby se vydával za zločince. Pak zosnují „jakoby útěk“ Walkera a Bella (jehož ex-přítelkyni drží RZA v zajetí) z vězení a doufají, že oba společně proniknou do Brick Mansions a zneškodní bombu kódem, který jim bude zaslán… SMSkou! Čímž Doupě připomíná Líbáš jako Bůh.

(Následují spoilery, ale stojí za to, věřte mi.)

Když se Walker a Belle dostanou konečně do posledního levelu a zabijí posledního minibosse, tak zjistí, že RZA někde ukradl ruskou balistickou střelu, neutronovou bombu k ní přivázal špagátem a hodlá ji vystřelit na Detroit.

Asi minutu před jejím odpálením si to ale rozmyslí, protože přece není tak zlý.

Walker dostane SMSkou od starosty kód k deaktivaci bomby, ale Bellovi je podezřelá jedna drobnost: Kód k deaktivaci je stejný jako poštovní směrovací číslo Brick Mansions. Což je zvláštní, protože bomba byla ukradena při převozu odněkud jinud někam jinam a neměla se v Brick Mansions nikdy nacházet. Následně se začnou prát Belle s Walkerem, jestli kód vložit nebo ne. Nevloží ho a nic se nestane, bomba po dopočítání časového limitu nevybuchne.

Následně všichni obyvatelé Brick Mansions vtrhnou do radnice Detroitu a zde obviní starostu z toho, že chtěl schválně v Brick Mansions odpálit bombu, aby tam mohl postavit novou luxusní čtvrť (protože, jak víme, luxusní čtvrti se nejlépe staví v místě, kde vybuchla neutronová bomba). Starosta se hloupě přizná, že to opravdu plánoval, což někdo natočí na videokameru a pošle do televize, takže starosta musí rezignovat.

Následně se RZA stane hodným starostou Brick Mansions, přestanou se tam brát drogy, děti si tam začnou hrát, a všichni jsou happy…

(V zájmu plné informovanosti podotýkám, že ta zápletka mohla taky být úplně jinak a možná mi unikla nějaká zásadní podzápletka. Protože se tam nějak operuje i s tím, že někdo někomu popisoval, jak byla ta bomba ukradena, ale ve skutečnosti byla ukradena jinak, z čehož asi mělo něco vyplynout, ale nevím co. Ale to je jedno…)

U podobných megadebilních filmů mám většinou velkou zábavu z toho, že si představím celou zápletku z pohledu padoucha a přemýšlím, jak asi uvažoval, když připravoval svůj geniální plán.

Takže starosta si v tomto případě musel říct: „OK, potřebuju vyhodit do vzduchu Brick Mansions, ale musí to vypadat jako náhoda. Jak bych to udělal nejjednodušeji…? OK. Seženu někde neutronovou bombu, a budu s ní jezdit v náklaďáku přesně tak, aby ji našli RZAovi lidi a rozhodli se ji ukrást. Bombu upravím tak, aby při pokusu o otevření začala odpočítávat 12hodinový limit, ale aby se po jeho uplynutí nic nestalo. Navíc ji upravím ještě tak, aby po vložení číselného kódu vybuchla. A ten číselný kód bude PSČ místa, kde sídlí ten RZA, který má jakoby „náhodou“ tu bombu ukrást. A pak už mi stačí jen počítat s tím, že ti moji dva lidi pozabíjejí těch 100 gangsterů, dostanou se k bombě a vloží do ní ten kód, který jim pošlu. Kdyby se náhodou ti dva lidi k té bombě nedostali, nebo kdyby náhodou nechtěli vložit ten kód, tak celý můj plán nevyjde. Ale to se přece nemůže stát…“


Kromě toho, že je ústřední zápletka filmu zcela na hlavu, jsou podobně na hlavu i všechny jeho podzápletky. Například Bellova sexy přítelkyně, která je špičková právnička, pracující jako servírka v bistru, a současně mistryně bojových umění.

Pro někoho by mohlo být zajímavou otázkou, nakolik to celé Luc Besson a režisér Camille Delamare mysleli vážně, a nakolik je to parodie akčních filmů. Ale víte co – mně je to fakt jedno. Hlavní bylo, že jsem se bavil, protože:

  • Akční scény jsou totálně šílené, dobře natočené a bez zbytečného CGI (Belle je parkourový mistr)
  • Každou chvíli se stane něco zcela nečekaného
  • Úžasná gangsta mluva („Shit was easier than high school pussy!“)
  • Ženy mají velké výstřihy a kopou se do nich

Pokud se vám i ve vašem dnešním věku líbí staré filmy Jackieho Chana, tak se vám pravděpodobně bude líbit i Doupě.

To, že jde o poslední dokončený film Paula Walkera, je poněkud hořce úsměvné. Asi jako poslední role velkého Raula Julii, držitele Zlatého glóbu:

Mimochodem, já kdysi viděl Street Fightera na pracovní projekci, když už byl film hotový, ale neměl ještě světovou premiéru a Julia ještě žil. V závěrečných titulcích tehdy byla sekvence, kdy se z trosek Bisonovy pevnosti majestátně vysune jeho pěst. Po Juliově smrti to zbaběle vystřihli…