Recenze: Rozkoš – 50%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2013

Milena (Jana Plodková) je střihačka, která má problémy s láskou. Miluje tlumočníka, který s ní občas spí, ale nic vážnějšího nechce, což jí od začátku říká. Ona mu říká totéž, nicméně myslí jen na něj, stalkuje ho, a domnívá se, že banální SMSky od něj jsou důkazem lásky.

Nezávisle na tom ke konci filmu zemře Milenin přítel (spáchá sebevraždu), což ji ještě víc rozhodí.

Obojí s hlavní hrdinkou mává v novém filmu Jitky Rudolfové, která před pár lety natočila neobvyklé Zoufalce.

Film je z čistě dějového hlediska velmi řídký a předvídatelný, ale má velmi zásadní filosofickou podvrstvu, včetně abstraktních sekvencí (hlavní hrdinka nahá před komisí, mikrozáběry na nehumorné spermie) a citátů od chlapíka jménem Baudrillard (nevynalezl modem, je to jen shoda jmen). Například:

„…ještě štěstí, že všechny objekty, které se nám zjevují, jsou vždycky ty, které zmizely. Ještě štěstí, že se před námi nic nevyjevuje v reálném čase, jen jako hvězdy na nočním nebi. Kdyby byla rychlost světla nekonečná, bylo by tam vidět všechny hvězdy simultánně a zářivost nebeské klenby by byla nesnesitelná…ještě štěstí, že se nic neodehrává v reálném čase, jinak bychom byli v přísunu informací podrobeni takovému světlu událostí, že by v nich přítomnost nabyla nesnesitelné palčivosti…“ (opsáno z presskitu)

A) Ten citát není pravda (kdyby byla rychlost světla nekonečná, jen by bylo rozsvěcování a zhasínání hvězd z našeho pohledu posunuto o nulové časové úseky, místo současných časových konstant).

B) Kdyby byla rychlost světla nekonečná, měli bychom mnohem vážnější starosti, než zářivost nebeské klenby.

C) (A to je v tuto chvíli zdaleka nejdůležitější) Takovéhle citáty mi znějí jako něco z Byl jsem mladistvým intelektuálem (což možná dokonce opravdu jsou) nebo z Co my jen víme (což je ještě horší možnost).

Těžko mohu být nadšen z filmu, jehož základ tvoří 1) takováto duševní onanie a 2) ublíženost hlavní hrdinky. Ona je sice kráva, která se sebou nechá orat, ale je to tak OK a máme ji litovat a oceňovat její psychické pochody, protože Baudrillard…

Kdybych celý film bral jen jako pohled na život ženy, která to nemá snadné (lhostejno jestli vlastní vinou, prostě to nemá snadné), šlo by o nadprůměrný film (rozhodně v českém měřítku), protože Rudolfová umí s kamerou / střihem / zvukem provádět slušné věci, herci hrají většinou zajímavě a všechno vypadá podstatně profesionálněji, než v Zoufalcích.

Hodně mi ale vadily ty filosofující, nereálné segmenty (citáty, snové scény, halucinační výjevy), které na mě působily nepříjemně agresivním dojmem, jako kdyby se mi tvůrce snažil za každou cenu vnucovat svou životní filosofii jako jedinou správnou. (Narozdíl třeba od Fontány nebo Klubu rváčů, kde je bizarní životní filosofie zajímavým způsobem popisována, nikoliv vnucována divákovi jako jediná správná.)

(Do jaké míry je celý film autobiografickou výpovědí Jitky Rudolfové, to je mi víceméně jedno a rozhodně to neovlivňuje mé hodnocení.)

Recenze: Rozkoš – 50%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2013

Milena (Jana Plodková) je střihačka, která má problémy s láskou. Miluje tlumočníka, který s ní občas spí, ale nic vážnějšího nechce, což jí od začátku říká. Ona mu říká totéž, nicméně myslí jen na něj, stalkuje ho, a domnívá se, že banální SMSky od něj jsou důkazem lásky.

Nezávisle na tom ke konci filmu zemře Milenin přítel (spáchá sebevraždu), což ji ještě víc rozhodí.

Obojí s hlavní hrdinkou mává v novém filmu Jitky Rudolfové, která před pár lety natočila neobvyklé Zoufalce.

Film je z čistě dějového hlediska velmi řídký a předvídatelný, ale má velmi zásadní filosofickou podvrstvu, včetně abstraktních sekvencí (hlavní hrdinka nahá před komisí, mikrozáběry na nehumorné spermie) a citátů od chlapíka jménem Baudrillard (nevynalezl modem, je to jen shoda jmen). Například:

„…ještě štěstí, že všechny objekty, které se nám zjevují, jsou vždycky ty, které zmizely. Ještě štěstí, že se před námi nic nevyjevuje v reálném čase, jen jako hvězdy na nočním nebi. Kdyby byla rychlost světla nekonečná, bylo by tam vidět všechny hvězdy simultánně a zářivost nebeské klenby by byla nesnesitelná…ještě štěstí, že se nic neodehrává v reálném čase, jinak bychom byli v přísunu informací podrobeni takovému světlu událostí, že by v nich přítomnost nabyla nesnesitelné palčivosti…“ (opsáno z presskitu)

A) Ten citát není pravda (kdyby byla rychlost světla nekonečná, jen by bylo rozsvěcování a zhasínání hvězd z našeho pohledu posunuto o nulové časové úseky, místo současných časových konstant).

B) Kdyby byla rychlost světla nekonečná, měli bychom mnohem vážnější starosti, než zářivost nebeské klenby.

C) (A to je v tuto chvíli zdaleka nejdůležitější) Takovéhle citáty mi znějí jako něco z Byl jsem mladistvým intelektuálem (což možná dokonce opravdu jsou) nebo z Co my jen víme (což je ještě horší možnost).

Těžko mohu být nadšen z filmu, jehož základ tvoří 1) takováto duševní onanie a 2) ublíženost hlavní hrdinky. Ona je sice kráva, která se sebou nechá orat, ale je to tak OK a máme ji litovat a oceňovat její psychické pochody, protože Baudrillard…

Kdybych celý film bral jen jako pohled na život ženy, která to nemá snadné (lhostejno jestli vlastní vinou, prostě to nemá snadné), šlo by o nadprůměrný film (rozhodně v českém měřítku), protože Rudolfová umí s kamerou / střihem / zvukem provádět slušné věci, herci hrají většinou zajímavě a všechno vypadá podstatně profesionálněji, než v Zoufalcích.

Hodně mi ale vadily ty filosofující, nereálné segmenty (citáty, snové scény, halucinační výjevy), které na mě působily nepříjemně agresivním dojmem, jako kdyby se mi tvůrce snažil za každou cenu vnucovat svou životní filosofii jako jedinou správnou. (Narozdíl třeba od Fontány nebo Klubu rváčů, kde je bizarní životní filosofie zajímavým způsobem popisována, nikoliv vnucována divákovi jako jediná správná.)

(Do jaké míry je celý film autobiografickou výpovědí Jitky Rudolfové, to je mi víceméně jedno a rozhodně to neovlivňuje mé hodnocení.)

Recenze: Rozkoš – 50%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2013

Milena (Jana Plodková) je střihačka, která má problémy s láskou. Miluje tlumočníka, který s ní občas spí, ale nic vážnějšího nechce, což jí od začátku říká. Ona mu říká totéž, nicméně myslí jen na něj, stalkuje ho, a domnívá se, že banální SMSky od něj jsou důkazem lásky.

Nezávisle na tom ke konci filmu zemře Milenin přítel (spáchá sebevraždu), což ji ještě víc rozhodí.

Obojí s hlavní hrdinkou mává v novém filmu Jitky Rudolfové, která před pár lety natočila neobvyklé Zoufalce.

Film je z čistě dějového hlediska velmi řídký a předvídatelný, ale má velmi zásadní filosofickou podvrstvu, včetně abstraktních sekvencí (hlavní hrdinka nahá před komisí, mikrozáběry na nehumorné spermie) a citátů od chlapíka jménem Baudrillard (nevynalezl modem, je to jen shoda jmen). Například:

„…ještě štěstí, že všechny objekty, které se nám zjevují, jsou vždycky ty, které zmizely. Ještě štěstí, že se před námi nic nevyjevuje v reálném čase, jen jako hvězdy na nočním nebi. Kdyby byla rychlost světla nekonečná, bylo by tam vidět všechny hvězdy simultánně a zářivost nebeské klenby by byla nesnesitelná…ještě štěstí, že se nic neodehrává v reálném čase, jinak bychom byli v přísunu informací podrobeni takovému světlu událostí, že by v nich přítomnost nabyla nesnesitelné palčivosti…“ (opsáno z presskitu)

A) Ten citát není pravda (kdyby byla rychlost světla nekonečná, jen by bylo rozsvěcování a zhasínání hvězd z našeho pohledu posunuto o nulové časové úseky, místo současných časových konstant).

B) Kdyby byla rychlost světla nekonečná, měli bychom mnohem vážnější starosti, než zářivost nebeské klenby.

C) (A to je v tuto chvíli zdaleka nejdůležitější) Takovéhle citáty mi znějí jako něco z Byl jsem mladistvým intelektuálem (což možná dokonce opravdu jsou) nebo z Co my jen víme (což je ještě horší možnost).

Těžko mohu být nadšen z filmu, jehož základ tvoří 1) takováto duševní onanie a 2) ublíženost hlavní hrdinky. Ona je sice kráva, která se sebou nechá orat, ale je to tak OK a máme ji litovat a oceňovat její psychické pochody, protože Baudrillard…

Kdybych celý film bral jen jako pohled na život ženy, která to nemá snadné (lhostejno jestli vlastní vinou, prostě to nemá snadné), šlo by o nadprůměrný film (rozhodně v českém měřítku), protože Rudolfová umí s kamerou / střihem / zvukem provádět slušné věci, herci hrají většinou zajímavě a všechno vypadá podstatně profesionálněji, než v Zoufalcích.

Hodně mi ale vadily ty filosofující, nereálné segmenty (citáty, snové scény, halucinační výjevy), které na mě působily nepříjemně agresivním dojmem, jako kdyby se mi tvůrce snažil za každou cenu vnucovat svou životní filosofii jako jedinou správnou. (Narozdíl třeba od Fontány nebo Klubu rváčů, kde je bizarní životní filosofie zajímavým způsobem popisována, nikoliv vnucována divákovi jako jediná správná.)

(Do jaké míry je celý film autobiografickou výpovědí Jitky Rudolfové, to je mi víceméně jedno a rozhodně to neovlivňuje mé hodnocení.)

Recenze: Rozkoš – 50%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2013

Milena (Jana Plodková) je střihačka, která má problémy s láskou. Miluje tlumočníka, který s ní občas spí, ale nic vážnějšího nechce, což jí od začátku říká. Ona mu říká totéž, nicméně myslí jen na něj, stalkuje ho, a domnívá se, že banální SMSky od něj jsou důkazem lásky.

Nezávisle na tom ke konci filmu zemře Milenin přítel (spáchá sebevraždu), což ji ještě víc rozhodí.

Obojí s hlavní hrdinkou mává v novém filmu Jitky Rudolfové, která před pár lety natočila neobvyklé Zoufalce.

Film je z čistě dějového hlediska velmi řídký a předvídatelný, ale má velmi zásadní filosofickou podvrstvu, včetně abstraktních sekvencí (hlavní hrdinka nahá před komisí, mikrozáběry na nehumorné spermie) a citátů od chlapíka jménem Baudrillard (nevynalezl modem, je to jen shoda jmen). Například:

„…ještě štěstí, že všechny objekty, které se nám zjevují, jsou vždycky ty, které zmizely. Ještě štěstí, že se před námi nic nevyjevuje v reálném čase, jen jako hvězdy na nočním nebi. Kdyby byla rychlost světla nekonečná, bylo by tam vidět všechny hvězdy simultánně a zářivost nebeské klenby by byla nesnesitelná…ještě štěstí, že se nic neodehrává v reálném čase, jinak bychom byli v přísunu informací podrobeni takovému světlu událostí, že by v nich přítomnost nabyla nesnesitelné palčivosti…“ (opsáno z presskitu)

A) Ten citát není pravda (kdyby byla rychlost světla nekonečná, jen by bylo rozsvěcování a zhasínání hvězd z našeho pohledu posunuto o nulové časové úseky, místo současných časových konstant).

B) Kdyby byla rychlost světla nekonečná, měli bychom mnohem vážnější starosti, než zářivost nebeské klenby.

C) (A to je v tuto chvíli zdaleka nejdůležitější) Takovéhle citáty mi znějí jako něco z Byl jsem mladistvým intelektuálem (což možná dokonce opravdu jsou) nebo z Co my jen víme (což je ještě horší možnost).

Těžko mohu být nadšen z filmu, jehož základ tvoří 1) takováto duševní onanie a 2) ublíženost hlavní hrdinky. Ona je sice kráva, která se sebou nechá orat, ale je to tak OK a máme ji litovat a oceňovat její psychické pochody, protože Baudrillard…

Kdybych celý film bral jen jako pohled na život ženy, která to nemá snadné (lhostejno jestli vlastní vinou, prostě to nemá snadné), šlo by o nadprůměrný film (rozhodně v českém měřítku), protože Rudolfová umí s kamerou / střihem / zvukem provádět slušné věci, herci hrají většinou zajímavě a všechno vypadá podstatně profesionálněji, než v Zoufalcích.

Hodně mi ale vadily ty filosofující, nereálné segmenty (citáty, snové scény, halucinační výjevy), které na mě působily nepříjemně agresivním dojmem, jako kdyby se mi tvůrce snažil za každou cenu vnucovat svou životní filosofii jako jedinou správnou. (Narozdíl třeba od Fontány nebo Klubu rváčů, kde je bizarní životní filosofie zajímavým způsobem popisována, nikoliv vnucována divákovi jako jediná správná.)

(Do jaké míry je celý film autobiografickou výpovědí Jitky Rudolfové, to je mi víceméně jedno a rozhodně to neovlivňuje mé hodnocení.)

Recenze: Rozkoš – 50%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2013

Milena (Jana Plodková) je střihačka, která má problémy s láskou. Miluje tlumočníka, který s ní občas spí, ale nic vážnějšího nechce, což jí od začátku říká. Ona mu říká totéž, nicméně myslí jen na něj, stalkuje ho, a domnívá se, že banální SMSky od něj jsou důkazem lásky.

Nezávisle na tom ke konci filmu zemře Milenin přítel (spáchá sebevraždu), což ji ještě víc rozhodí.

Obojí s hlavní hrdinkou mává v novém filmu Jitky Rudolfové, která před pár lety natočila neobvyklé Zoufalce.

Film je z čistě dějového hlediska velmi řídký a předvídatelný, ale má velmi zásadní filosofickou podvrstvu, včetně abstraktních sekvencí (hlavní hrdinka nahá před komisí, mikrozáběry na nehumorné spermie) a citátů od chlapíka jménem Baudrillard (nevynalezl modem, je to jen shoda jmen). Například:

„…ještě štěstí, že všechny objekty, které se nám zjevují, jsou vždycky ty, které zmizely. Ještě štěstí, že se před námi nic nevyjevuje v reálném čase, jen jako hvězdy na nočním nebi. Kdyby byla rychlost světla nekonečná, bylo by tam vidět všechny hvězdy simultánně a zářivost nebeské klenby by byla nesnesitelná…ještě štěstí, že se nic neodehrává v reálném čase, jinak bychom byli v přísunu informací podrobeni takovému světlu událostí, že by v nich přítomnost nabyla nesnesitelné palčivosti…“ (opsáno z presskitu)

A) Ten citát není pravda (kdyby byla rychlost světla nekonečná, jen by bylo rozsvěcování a zhasínání hvězd z našeho pohledu posunuto o nulové časové úseky, místo současných časových konstant).

B) Kdyby byla rychlost světla nekonečná, měli bychom mnohem vážnější starosti, než zářivost nebeské klenby.

C) (A to je v tuto chvíli zdaleka nejdůležitější) Takovéhle citáty mi znějí jako něco z Byl jsem mladistvým intelektuálem (což možná dokonce opravdu jsou) nebo z Co my jen víme (což je ještě horší možnost).

Těžko mohu být nadšen z filmu, jehož základ tvoří 1) takováto duševní onanie a 2) ublíženost hlavní hrdinky. Ona je sice kráva, která se sebou nechá orat, ale je to tak OK a máme ji litovat a oceňovat její psychické pochody, protože Baudrillard…

Kdybych celý film bral jen jako pohled na život ženy, která to nemá snadné (lhostejno jestli vlastní vinou, prostě to nemá snadné), šlo by o nadprůměrný film (rozhodně v českém měřítku), protože Rudolfová umí s kamerou / střihem / zvukem provádět slušné věci, herci hrají většinou zajímavě a všechno vypadá podstatně profesionálněji, než v Zoufalcích.

Hodně mi ale vadily ty filosofující, nereálné segmenty (citáty, snové scény, halucinační výjevy), které na mě působily nepříjemně agresivním dojmem, jako kdyby se mi tvůrce snažil za každou cenu vnucovat svou životní filosofii jako jedinou správnou. (Narozdíl třeba od Fontány nebo Klubu rváčů, kde je bizarní životní filosofie zajímavým způsobem popisována, nikoliv vnucována divákovi jako jediná správná.)

(Do jaké míry je celý film autobiografickou výpovědí Jitky Rudolfové, to je mi víceméně jedno a rozhodně to neovlivňuje mé hodnocení.)

Jak nás filmy připravují na zimu – Téma

Zdroj: Redakce | Listopad 30th, 2013

Blíží se prosinec a veřejnost se zdá šokována tradičním výskytem sněhu. Tedy ne, že by se měl sníh a zima obecně podceňovat, konec konců, nástrah v ní číhá hodně. Každý filmový fanoušek ale samozřejmě ví, co všechno se mu v této roční době může stát a jak se na to připravit. A pokud neví, může se to […]

(Návštěvníků 120 celkem, 3 dnešní den)

Mozková příhoda (Brain Damage) – Narkotické monstrum – recenze

Zdroj: Jan Varga | Listopad 29th, 2013

CSFD IMDb US Recenze Jde o v pořadí druhý snímek v komediálně-hororové filmografii režiséra Franka Henenlottera, tvůrce Zvrhlé biologie a série s názvem Šílenství proutěného košíku, ve kterém hlavní hrdina schovává před všemi ostatními nebezpečné monstrum. Stejný motiv se vyskytuje i v Mozkové příhodě z roku 1988, ovšem přibylo zde i téma narkotik a drogové závislosti. Mladík Brian jednoho dne […]

(Návštěvníků 55 celkem, 5 dnešní den)

Legendární český horor z 20. let bude uveden s živou hudbou. A taky bude konečně dávat smysl – Novinky

Zdroj: Filip Šula | Listopad 29th, 2013

Po týdenní pauze uvede brněnský studentský projekt 3×3 Scala slavný snímek z roku 1921 Příchozí z temnot. Jeho hlavní postavou je šlechtic, který se po několik století trvajícím spánku probouzí ve 20. století, kde se zamiluje do manželky svého „zachránce“, jež je pozoruhodně podobná jeho zesnulé ženě. Bizarní hororový snímek se dočkal zrestaurování a to […]

(Návštěvníků 32 celkem, 1 dnešní den)

Do kin jde "nevypípaný" dokument o tykadlovém řidiči

Zdroj: Týden.cz | Listopad 28th, 2013

UVNITŘ VIDEO Dokumentární komedii o nyní už bývalém olomouckém řidiči autobusu, který přimalovával politikům na plakátech tykadla, představili ve čtvrtek v Praze její tvůrci Vít Klusák a Filip Remunda.

Špinavé ulice (Mean Streets) Špína, bary, dluhy, rvačky… aneb vždycky jsem chtěl být gangsterem – kritika

Zdroj: Jaromír Franta | Listopad 28th, 2013

CSFD IMDb US Recenze Dříve, než se Martin Scorsese odhodlal k natočení gangsterských eposů a rozvětvených portrétů lidí, kteří se rozhodli přidat na zločineckou dráhu a postupně se v ní etablovali (Mafiáni, 1990; Casino, 1995), natočil film, jenž se zdá vůči pozdějším počinům jistou antitezí. Chápeme-li totiž gangsterský subžánr v kontextu Scorseseho výše zmíněných opusů jako žánr, kde […]

(Návštěvníků 39 celkem, 2 dnešní den)