Recenze: Zataženo, občas trakaře 2 [Cloudy with a Chance of Meatballs 2] – 40%

Zdroj: František Fuka | Září 30th, 2013

Vzpomínáte na příjemné překvapení z roku 2009? Je tady jeho pokračování. Tentokrát se naši hrdinové musejí vydat z pevniny zpět na svůj domovský ostrov, který je ovšem zarostlý a osídlený zmutovanou jídelní flórou i faunou (ano, jídlo ožilo a je nebezpečné)…

Základní problém je asi v tom, že film má jiné scenáristy a jiné dva režiséry, než první díl. I když totiž děj vypadá na první pohled jako snůška absurdit, velmi podobná prvnímu filmu, funguje o poznání hůře. To, co bylo v jedničce svěží, nápadité a plné energie, je ve dvojce utahané, neoriginální a otravné (protože přes tu utahanost je to velmi hlasité a uměle naspeedované).

Děj je celkem zbytečné nějak podrobněji rozebírat (což ostatně platilo už u jedničky, a dvojka v tomto smyslu rozhodně není lepší). Přibyla navíc postava geniálního vynálezce a jeho megakorporace (což je zjevná parodie na Stevea Jobse a Apple), který si hlavní hrdiny najme, aby se vypravili do jídelní džungle a tam cosi našli a cosi s tím udělali.

Víceméně jediné zábavné scény jsou ty, ve kterých můžeme sledovat různé prapodivné jídelní rostliny a obří organismy, které na ostrově žijí – včetně několika citací Jurského parku. Techto scén ale není bůhvíjak moc a kdykoliv se děj přesune k něčemu jinému (například k reálným emocím, ponaučením a zradám), je to uspávací až nesnesitelné.

Hyperkinetické animace jsou na pár minut zajímavé – většina postav má svou velmi specifickou „řeč těla“, ale celková výtvarná podoba mi přišla o něco odfláknutější, než v prvním filmu.

Film je u nás samozřejmě dabovaný, takže nás nemusí trápit změna černocha. Může nás ale trápit, že i když je dabing dobrý, v mnoha okamžicích je vidět (respektive slyšet), že nějaký humor chybí. Je to prostě tím, že většina vtipů jsou krátké verbálně-jídlové gagy ve stylu toho, že někdo řekne (hypoteticky) „Půjdeme se projít do parku“ a v tu chvíli zpoza keře vykoukne oživlý párek a řekne „do párku?“. Je pochopitelné, že takové kulometné vtípky se překládají velmi těžko a tudíž jsou v češtině ještě méně vtipné, než v angličtině.

P.S: Vzhledem k tomu, že pokračování už není o počasí, je původní název poněkud mimo a český název už zcela dadaistický.

Recenze: Zataženo, občas trakaře 2 [Cloudy with a Chance of Meatballs 2] – 40%

Zdroj: František Fuka | Září 30th, 2013

Vzpomínáte na příjemné překvapení z roku 2009? Je tady jeho pokračování. Tentokrát se naši hrdinové musejí vydat z pevniny zpět na svůj domovský ostrov, který je ovšem zarostlý a osídlený zmutovanou jídelní flórou i faunou (ano, jídlo ožilo a je nebezpečné)…

Základní problém je asi v tom, že film má jiné scenáristy a jiné dva režiséry, než první díl. I když totiž děj vypadá na první pohled jako snůška absurdit, velmi podobná prvnímu filmu, funguje o poznání hůře. To, co bylo v jedničce svěží, nápadité a plné energie, je ve dvojce utahané, neoriginální a otravné (protože přes tu utahanost je to velmi hlasité a uměle naspeedované).

Děj je celkem zbytečné nějak podrobněji rozebírat (což ostatně platilo už u jedničky, a dvojka v tomto smyslu rozhodně není lepší). Přibyla navíc postava geniálního vynálezce a jeho megakorporace (což je zjevná parodie na Stevea Jobse a Apple), který si hlavní hrdiny najme, aby se vypravili do jídelní džungle a tam cosi našli a cosi s tím udělali.

Víceméně jediné zábavné scény jsou ty, ve kterých můžeme sledovat různé prapodivné jídelní rostliny a obří organismy, které na ostrově žijí – včetně několika citací Jurského parku. Techto scén ale není bůhvíjak moc a kdykoliv se děj přesune k něčemu jinému (například k reálným emocím, ponaučením a zradám), je to uspávací až nesnesitelné.

Hyperkinetické animace jsou na pár minut zajímavé – většina postav má svou velmi specifickou „řeč těla“, ale celková výtvarná podoba mi přišla o něco odfláknutější, než v prvním filmu.

Film je u nás samozřejmě dabovaný, takže nás nemusí trápit změna černocha. Může nás ale trápit, že i když je dabing dobrý, v mnoha okamžicích je vidět (respektive slyšet), že nějaký humor chybí. Je to prostě tím, že většina vtipů jsou krátké verbálně-jídlové gagy ve stylu toho, že někdo řekne (hypoteticky) „Půjdeme se projít do parku“ a v tu chvíli zpoza keře vykoukne oživlý párek a řekne „do párku?“. Je pochopitelné, že takové kulometné vtípky se překládají velmi těžko a tudíž jsou v češtině ještě méně vtipné, než v angličtině.

P.S: Vzhledem k tomu, že pokračování už není o počasí, je původní název poněkud mimo a český název už zcela dadaistický.

Gravitace (Gravity) – Pozor na vesmírné smetí – recenze

Zdroj: Stanislav Antoň | Září 30th, 2013

CZ Premiéra: 3.10.2013 CSFD IMDb WWW US Recenze CZ Recenze Začneme tím, že si řekneme, že Gravitace rozhodně není sci-fi. Nebo je sci-fi zhruba tak, jako je sci-fi Apollo 13 (minus námět dle skutečného příběhu). Je to realistický film o tom, co se všechno může stát ve vesmíru při poměrně rutinním letu na údržbu Hubbleova […]

(Návštěvníků 661 celkem, 47 dnešní den)

Osvobození: Směr hlavního úderu (Osvobozdenije: Napravlenije Glavnovo udara) – Třetí díl ubírá na akci – recenze

Zdroj: Jan Hauer | Září 29th, 2013

CSFD IMDb US Recenze Na konferenci v Teheránu ujistí americký prezident Stalina, že západní spojenci provedou v červenci 1944 invazi do Evropy a otevřou tak druhou frontu. Zápis, obsahující mimo jiné právě tuhle informaci, poté získá německý agent, který ho odešle do Berlína. Hitler však údajům nevěří a považuje je za lest. Rudá armáda zatím pokračuje ve svém tažení […]

(Návštěvníků 20 celkem, 1 dnešní den)

Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni – 10%

Zdroj: František Fuka | Září 29th, 2013

Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.

Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože – bohužel – na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova „zajímavé“. A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné…

Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.

Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.

Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.

Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.

Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.

U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.

U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.

U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být „nezávadná zábavná blbost“, kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za „herce“, kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.

Čímž se dostáváme k režii a vůbec k „filmařskému řemeslu“, jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:

Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za „nevšední adaptaci divadelního představení“ (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.

Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta „symbolická“ facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).

Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za „rozverně košilatou“ („košilatý“ je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).

Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film

U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili „selektivně zrychlit“ pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.
Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako „minimální dostačující řemeslná úroveň“. Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:

§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (…) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu
Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají „Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU“ – nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný („snesitelný“!) film – protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.
V diskusi po projekci Menzel na otázku „Proč je tento film tak kritizovaný?“ odpověděl „Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla“. To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???
Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)
A z toho mi není úplně dobře.

(Ilustrační foto. Velká animovaná verze zde.)

Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni – 10%

Zdroj: František Fuka | Září 29th, 2013

Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.

Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože – bohužel – na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova „zajímavé“. A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné…

Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.

Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.

Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.

Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.

Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.

U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.

U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.

U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být „nezávadná zábavná blbost“, kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za „herce“, kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.

Čímž se dostáváme k režii a vůbec k „filmařskému řemeslu“, jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:

Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za „nevšední adaptaci divadelního představení“ (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.

Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta „symbolická“ facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).

Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za „rozverně košilatou“ („košilatý“ je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).

Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film

U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili „selektivně zrychlit“ pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.
Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako „minimální dostačující řemeslná úroveň“. Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:

§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (…) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu
Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají „Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU“ – nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný („snesitelný“!) film – protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.
V diskusi po projekci Menzel na otázku „Proč je tento film tak kritizovaný?“ odpověděl „Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla“. To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???
Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)
A z toho mi není úplně dobře.

(Ilustrační foto. Velká animovaná verze zde.)

Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni – 10%

Zdroj: František Fuka | Září 29th, 2013

Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.

Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože – bohužel – na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova „zajímavé“. A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné…

Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.

Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.

Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.

Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.

Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.

U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.

U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.

U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být „nezávadná zábavná blbost“, kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za „herce“, kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.

Čímž se dostáváme k režii a vůbec k „filmařskému řemeslu“, jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:

Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za „nevšední adaptaci divadelního představení“ (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.

Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta „symbolická“ facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).

Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za „rozverně košilatou“ („košilatý“ je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).

Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film

U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili „selektivně zrychlit“ pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.
Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako „minimální dostačující řemeslná úroveň“. Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:

§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (…) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu
Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají „Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU“ – nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný („snesitelný“!) film – protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.
V diskusi po projekci Menzel na otázku „Proč je tento film tak kritizovaný?“ odpověděl „Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla“. To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???
Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)
A z toho mi není úplně dobře.

(Ilustrační foto. Velká animovaná verze zde.)

Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni – 10%

Zdroj: František Fuka | Září 29th, 2013

Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.

Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože – bohužel – na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova „zajímavé“. A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné…

Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.

Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.

Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.

Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.

Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.

U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.

U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.

U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být „nezávadná zábavná blbost“, kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za „herce“, kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.

Čímž se dostáváme k režii a vůbec k „filmařskému řemeslu“, jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:

Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za „nevšední adaptaci divadelního představení“ (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.

Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta „symbolická“ facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).

Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za „rozverně košilatou“ („košilatý“ je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).

Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film

U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili „selektivně zrychlit“ pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.
Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako „minimální dostačující řemeslná úroveň“. Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:

§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (…) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu
Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají „Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU“ – nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný („snesitelný“!) film – protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.
V diskusi po projekci Menzel na otázku „Proč je tento film tak kritizovaný?“ odpověděl „Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla“. To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???
Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)
A z toho mi není úplně dobře.

(Ilustrační foto. Velká animovaná verze zde.)

Dvojrecenze: Jedlíci vs. Donšajni – 10%

Zdroj: František Fuka | Září 29th, 2013

Možná si ještě pamatujete, jak jsem před pár měsíci vyhrožoval, že pokud budou splněny jisté podmínky, pak zakoupím a zrecenzuji film Jedlíci. Tyto podmínky byly splněny, Jedlíci byli zakoupeni a zhlédnuti.

Zbývalo jen najít správný kontext, v jakém je recenzovat, protože – bohužel – na Jedlících toho není moc zajímavého, a to v jakémkoliv smyslu slova „zajímavé“. A kontext se nyní konečně dostavil, a to v podobě nejnovějšího filmu Jiřího Menzela Donšajni (původně Sukničkáři). Filmy rozdílné, ale přitom tak podobné…

Jedlíci aneb Sto kilo lásky vypráví o tom, že se několik tlustých lidí (kteří se předtím navzájem neznají) sejde ve venkovském hotelu, kde mají cvičit a zhubnout.

Donšajni jsou o tom, jak se na malém městě nacvičuje divadelní představení Dona Giovanniho.

Oba filmy mají společné to, že jejich základní premisa nemá vlastně nic společného s jejich zápletkou a s vývojem jejich postav.

Jedlíci mají být (pravděpodobně) o tom, že ti tlustí hrdinové získají sebevědomí, takže na konci filmu jsou to sebevědomí tlustí hrdinové místo nešťastných tlustých hrdinů. Přitom se jim ale během celého ozdravného pobytu nepřihodí nic, co by nějak odůvodňovalo tuto jejich změnu. Jenom k ní dojde, protože scenárista věděl, že musí k nějaké změně dojít.

Donšajni mají být (pravděpodobně) o tom, že v průběhu nácviku opery její režisér (Jan Hartl) pochopí, že smyslem života není osouložit co nejvíce pěvkyň (film končí scénou, ve které Hartl leží sám v posteli a chystá se masturbovat). Přitom se ale během celého filmu nepřihodí nic, co by tuto změnu nějak odůvodňovalo: V průběhu filmu souloží s několika ženami, nic z toho nemá nic společného s láskou, on ani partnerky nechtějí, aby to mělo něco společného s láskou, a vypadá to, že to všem takhle vyhovuje.

U obou filmů platí, že se v nich vyskytují jakési vedlejší podpříběhy, které jsou podobně nevýrazné, jako hlavní příběhy, tudíž není jasné, jestli náhodou ony neměly být hlavními příběhy. V Jedlících je to třeba nevysvětlená podzápletka okolo toho, že celý pobyt je nějaké pečlivě připravené utajované spiknutí jeho provozovatelů. V Donšajnech je to podzápletka Libuše Šafránkové a Martina Huby, kteří spolu kdysi něco měli a nyní, po 40 letech, by to možná mohli nějak slepit. Tato zápletka (které je věnováno celkem asi 10 minut filmu) ale vpodstatě nijak nesouvisí s ničím, co se děje hlavnímu hrdinovi (i když se všechny 3 postavy navzájem znají). Jen se od hlavního filmu občas odskočí do tohoto druhého filmu.

U obou filmů ale především dochází k tomu, že většina jejich scén nijak nesouvisí s žádnou jejich zápletkou nebo podzápletkou. Prostě se ty postavy jen tak potkají a povídají si o něčem, co nemá žádnou spojitost s ničím, a pak se zase rozejdou a setkají s někým jiným.

U obou filmů tedy platí, že scénář je velmi chabý, a že by z nich možná mohla být „nezávadná zábavná blbost“, kdyby je natočil zručný režisér, který by schopně vedl herce. Nic z toho se bohužel nestalo (ani v jednom z případů). V obou filmech hrají herci, kteří jsou (nebo aspoň byli) slavní a hráli ve výborných filmech. V obou filmech se tito herci vyskytují na plátně spolu s lidmi, kteří se ani s největším zamhouřením očí nedají označit za „herce“, kteří nedokáží pronést větu a kteří jsou viditelně nervózní z kamery, která je zabírá. U Donšajnů stojí navíc za zmínku, že film je o důchodcích a ti dva krásní mladí lidé z plakátu jsou na plátně celkem asi minutu (pouze ve flashbacku). Kromě toho, na předním místě uváděná Ivana Chýlková je ve filmu pět minut a Jiřina Jirásková tři minuty, v jedné scéně.

Čímž se dostáváme k režii a vůbec k „filmařskému řemeslu“, jehož absence posunuje oba filmy až někam k hranici bolesti a experimentování na lidech. U každého z filmů se to ale projevuje o trochu jinak:

Donšajni vypadají jako by Menzelovi šlo především o to, aby divákům zprostředkoval co nejvíce árií, a to samozřejmě především z Dona Giovanniho. Řekl bych, že asi polovinu filmu někdo na plátně zpívá. A pokud si pamatuji, nikdy to není jak jako chvilkový podkres pod scénou, ale téměř vždy vidíme zpívajícího a uslyšíme kompletní árii. Chybí jen málo k tomu, aby se Donšajni dali označit za „nevšední adaptaci divadelního představení“ (podobně jako třeba Caesar musí zemřít) a dokonce jsem se párkrát přistihl při myšlence, že ta opera je docela zajímavá a nechci, aby mi do ní lezli Hartl, Šafránková a nahá prsa. Projevuje se, že Menzel má dosti zkušeností s inscenováním oper (v omezených českých podmínkách), ale nějak zapomněl, jak se točí filmy. Což je zvláštní, protože na diskusi po filmu (který mimochodem vůbec neměl novinářskou projekci, což se stane málokdy) nepůsobil nijak příliš sešlým dojmem a byl schopen tvořit i složitá souvětí.

Před pár lety jsem zde recenzoval (pod Taxidermií) Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále a pozastavoval jsem se nad tím, jak spolu jeho jednotlivé scény nijak nesouvisí a postavy se pohybují někde mimo realitu (skutečnou i filmovou) a především mimo kauzalitu. U Donšajnů je tento nepříjemný dojem ještě mnohonásobně intenzivnější a kromě toho celý film vypadá podstatně odbytěji. I když se v něm například vyskytují poměrně drahé kulisy a kostýmy, střih místy vyloženě tahá za bulvy a mnoho scén působí jako kdyby šlo o první přibližnou čtenou zkoušku, ve které se herci teprve pozvolna seznamují se svou rolí a snaží se vymyslet si nějaký způsob, jak ji zahrát. Konkrétní příklad: Několikrát ve filmu padne (vážně míněná) facka a většinou je vidět, že je to taková ta „symbolická“ facka, kdy fackující fackovaného jen rychleji pohladí po tváři. Druhý příklad: Zpěv často nesedí na pohyb úst postav (a to i v případě, kdy obsazená osoba je profesionální pěvec a tudíž zpívá sama sebe).

Asi nejstrašnější jsou ale scény, ve kterých se snaží Menzel do filmu zamontovat erotiku a komunální satiru. Komunální satiru ztělesňuje tlustý plešatý kapitalista v drahém obleku a šále, který nemluví, jen pořád někomu telefonuje, všechno kupuje a dělá z toho casina (čímž ničí kulturu, což je špatně, protože je tlustý a plešatý). Erotika je pak zastoupena ve formě povětšinou mladých děvčat, která lezou o 40 let staršímu hrdinovi do postele a občas při tom ukážou ňadra. (Naštěstí nikdy neuvidíme jakýkoliv náznak Hartlovy nahoty nebo soulože.) Ta děvčata jsou docela hezká a správně nalíčená, ale způsob, jakým jsou ty scény natočeny, mi byl fyzicky nepříjemný, asi jako když vám páchnoucí demementní důchodce vypráví historku z roku 1940, kterou považuje za „rozverně košilatou“ („košilatý“ je mimochodem přídomek, kterým tvůrci tento film oficiálně označují).

Ilustrační foto. Zdroj: Moje vzpomínky na film

U Donšajnů je vidět, že se řemeslně schopní lidé snažili v postprodukci nějak zachránit strašlivý materiál, který Menzel natočil (natáčelo se prý pouhých 10 týdnů, což ledacos vysvětluje). Například jeden z flashbacků obsahuje scénu, která byla příliš pomalá, tak se její části pokusili „selektivně zrychlit“ pomocí vyšších FPS, ale pořád nefunguje.
Oproti tomu, Magnuskovi Jedlíci zcela rezignují na něco jako „minimální dostačující řemeslná úroveň“. Záběry nejsou nasvíceny (takže barvy jsou vyblité a v nočních scénách není nic vidět), zvuk je pouze kontaktní (takže se při střihu v rámci jedné scény mění zvukové šumy v pozadí) a střih je velmi artový a říkal by si o podrobnější rozbor, protože se mu často nedaří navodit dojem, že záběry, vyskytující se ve filmu těsně po sobě, na sebe navazují. Viz ukázka:

§ 31 Autorského zákona: (1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo (…) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu
Výsledek je paradoxně ten, že Magnuskův film působí o trošku příjemnějším dojmem, jako rebelské počiny Rogera Cormana nebo Pavla Sličného, které nám říkají „Já si můžu natočit film s nulovým rozpočtem a ambicemi, a ty na něj stejně půjdeš, FUCK YOU“ – nedosahují ale zábavného neumětelství tvůrců Posledního výkřiku. Mám (ničím nepodložený) dojem, že kdyby Magnusek měl desetkrát větší rozpočet, byl by schopen vyprodukovat snesitelný („snesitelný“!) film – protože v něm není nic vyloženě WTF nebo nechtěně legračního, jen je strašlivě odbytý po všech stránkách. Zatímco Menzel, který MĚL velký rozpočet, vyprodukoval podobnou sračku jako Magnusek, ale přitom se upřímně domnívá, že jde o cosi, co zahřeje duši.
V diskusi po projekci Menzel na otázku „Proč je tento film tak kritizovaný?“ odpověděl „Úkolem kritika je dokázat, že je chytřejší, než autor kritizovaného díla“. To je možná pravda (schválně jestli by Menzel uměl převádět do šestnáckové soustavy z hlavy, jako já?), ale není to odpověď na položenou otázku. Jak to spolu souvisí? Když se považuji za chytřejšího, než autor kritizovaného díla, znamená to snad podle Menzela, že se mi to dílo musí automaticky nelibit???
Všechny zde uváděné názory na oba filmy, jsou samozřejmě mé soukromé, a nejsou nijak v rozporu s tím, že existují lidé, kteří za oba filmy zaplatí peníze a jsou spokojeni s tím, co dostanou. (Viz můj starší post Smrt umění.)
A z toho mi není úplně dobře.

(Ilustrační foto. Velká animovaná verze zde.)

Rozhovor s Lav Diazem: „Mé filmy nejsou dlouhé, jsou svobodné.“

Zdroj: iNDiEFiLM | Září 29th, 2013