Iron Man 3 – Návrat do osmdesátých let

Zdroj: Petr Dudek | Duben 30th, 2013

CZ Premiéra: 2.5. 2013 Má cenu psát na začátek recenze popis děje? Zrovna u Iron mana 3 asi ne. Jednak je to třetí díl, takže nově příchozí by byli spíš zmatení a fanoušci by zase byli naštvaní. Ukázky totiž prozrazují jen prvních pár minut filmu (velmi pozitivní změna, snad všechny marvelovky, s výjimkou Avengers prozradili [...]

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip. (Jak už mnozí z vás zjistili, celé mé předchozí souvětí je zcela mimo mísu, ale nechám ho zde, protože je to složitá intelektuální konstrukce, na kterou jsem pyšný.)

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip. (Jak už mnozí z vás zjistili, celé mé předchozí souvětí je zcela mimo mísu, ale nechám ho zde, protože je to složitá intelektuální konstrukce, na kterou jsem pyšný.)

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip. (Jak u mnozí z vás zjistili, celé mé předchozí souvětí je zcela mimo mísu, ale nechám ho zde, protože je to složitá intelektuální konstrukce, na kterou jsem pyšný.)

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip. (Jak u mnozí z vás zjistili, celé mé předchozí souvětí je zcela mimo mísu, ale nechám ho zde, protože je to složitá intelektuální konstrukce, na kterou jsem pyšný.)

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip.

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip.

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip.

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Recenze: Kovář z Podlesí – 10%

Zdroj: František Fuka | Duben 29th, 2013

[Následuje nijak neupravované shrnutí děje z oficiálního distribučního listu]

Na městečko Podlesí a jeho okolí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? Tím, že zbaví kraj zlých bab, v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a současně zbavit Podlesí draka. Toník je sirotek, který vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida a jednak trošku lenoch, proměnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. A k obsluze různých strojků, strojů a čarovných mašinek taky vycvičil dva hlodavce – pana Křečka a pana Veverku.

(Trailer má ve srovnání s filmem překvapivý šmrnc a obsahuje několik zajímavých scén, které ve filmu vůbec nejsou.)

Tento film napsal a režíroval stejný člověk, který před čtyřmi lety natočil film Veni Vidi Vici, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Udělejte to, prosím…

Ten člověk se jmenuje Pavel Göbl a ty čtyři roky od Veni Vidi Vici nic nenatočil (což mi připadalo jen logické). Až teď se vrhl na pohádky a tím všem vrátil úder.

Je bez debaty, že bych se s Pavel Göblem nemohl bavit o kinematografii, protože na ni zjevně má zásadně jiné názory, než já. Nemohl bych se s ním ale bavit asi ani o politice, výrokové logice nebo malé násobilce, protože je mentálně v nějaké jiné dimenzi, než já.

Zatímco Veni Vidi Vici měla být „normální romantická komedie“, Kovář z Podlesí má být „tak trochu jiná pohádka“, což v rukou někoho, kdo vůbec neumí psát ani režírovat, dalo vzniknout epickému dadaistickému dílu, kterému chybí snad jenom dubstep.

Jinak je v něm všechno. A ještě víc.

Úvodní odstavec popisuje jen asi třetinu děje a polovinu postav, ale je to celkem jedno, protože film nemá žádný děj, který by se dal chápat a žádné postavy, jejichž jednání (a někdy dokonce samotná existence) by dávalo smysl logický, natož dramatický. Rozhodně není hlavní postavou kovář (Bolek Polívka), podle kterého se film z nějakého důvodu jmenuje.

Pokusím se dát nějak zpětně dohromady ústřední zápletku, ale obávám se, že to nepůjde (a to jsem film viděl před pár hodinami). Takže:

Mladý Toník se kamarádí s mladou Bětkou. Toník je synovec kováře (Polívka), Bětka je vnučkou starosty (Josef Somr), kterému občas vyká a občas tyká.

Toník je vynálezce, což se projevuje tím, že dělá pokusy s elektřinou, ochočil si netopýry a naučil křečka a dvě veverky mluvit lidskou řečí pomocí elektrohypnózy. Křeček a jedna veverka mluví normálně česky, druhá veverka (veverčák) má z nějakého důvodu slovosled jako Yoda.

Starosta mezitím punktuje svatbu Bětky se synem nějakého šlechtice.

Jednonohému Polívkovi sice všichni říkají „kovář“, ale nemá kovárnu ani kovadlinu. Má jenom pec, ke které je připojený stroj, ve kterém veveřák s křečkem běhají v kolečku a mačkají páky, následkem čehož se kus hrnce vhozený do stroje promění v prsten, na což se Polívka jen pasivně dívá a okřikuje zvířata. To je jediná scéna, ve které má Polívka něco vzdáleně společného s kovářstvím. Prsten dá Toníkovi jako snubní pro Bětku.

Bětka mezitím začne vyprávět svému malému sourozenci velmi obsáhlou pod-pohádku, s přibližně následujícím dějem:

(Nyní jsme vnořeni o jednu úroveň)

Kovářův pradědeček ve 14. století nedaleko bojoval s Turky, což se nějaké tehdejší ženě (jeho manželce? už si nepamatuju) nelíbilo, takže foukla do kamene s otvorem, který dostala od paní víl za to, že někdy předtím vyčistila jezero.

  • Odbočka (druhá úroveň): Pokud někdo řekne „můj pradědeček kdysi ve 14. století…“, tak je to dost sofistikovaný humor, neboť to znamená, že v době, kdy to říká, nemůže být více než 15. století, tudíž ještě neexistuje Gregoriánský kalendář, ani nic, čemu by se mohlo říkat „14. století“. V lepším filmu by se na tom dal založit podařený vtip.

(Návrat na první podúroveň)

Fouknutí do kamene přivolalo tři houbí (ne holubí, HOUBÍ) víly, které měly ženě splnit přání. Ta chtěla, aby bitva přestala a zavládl mír. Na to houbí víly sebraly hrnec s kroupami a udělaly z něj krupobití, které – pokud jsem to vyprávění dobře pochopil – zabilo většinu bojujících na obou stranách a připravilo kováře o nohu. V tu chvíli jsem se nějak ztratil, protože jsem nepochopil, jestli Polívkovi tedy je přes 100 let, nebo je to jiný kovář a jednonohost je dědičná? Nebo jsem to nějak nepochytil s tím pradědečkem a všechno se to stalo před pár lety, ale tomu by neodpovídala skutečnost, že je to vyprávěno jako stará pověst a nikdo ze současných obyvatel na strašidla nevěří.

Každopádně, tři víly následně přišly o dolní polovinu svých těl, mohly se živit pouze stíny (ne, taky jsem nechápal, co je tím myšleno) a teď straší ve zdejším mlýně.

(Zpět o úroveň výše)

To vše Bětka vypráví dost kulometným tempem a doprovází to promítáním z primitivní laterny magiky, do které vloží kus skla, na kterém je jasně vidět pět velkých obrázků. Z tohoto skla pak promítne asi 20 obrázků, které se animují (ale docela hezky, jako staré dřevořezby).

Přijede šlechtic se synem. Při večeři pomlouvají starostu a když si všimnou, že tento celou dobu stojí opodál, syn mu řekne „Promiňte, jsme mysleli, že jste šel kadit“.

Bětka s Toníkem utečou z vesnice. Cestou se odehraje dialog „Z čeho že je ten prstýnek?“ – „Z kastrolu.“ – „Aha.“ Ten je zřejmě ve filmu proto, aby divákovi došlo, že prstýnek je z toho kastrolu, ve kterém při bitvě s Turkem byly ty kroupy, ale proč to má divákovi dojít, nebo co z toho má vyplynout, to jsem nepochopil, protože prstýnek už celý zbytek filmu nehraje žádnou roli.

Ve vesnici je spatřen drak, který rozboří kurník.

Bětka s Toníkem přijdou po pochodu lesem do strašidelného mlýna a zde na zemi najdou ležet kámen s dírou. Objeví se tři houbí víly, které mají jen horní poloviny těl (ale většinou jsou zabírány jen od pasu nahoru) a začnou do Toníka a Bětky různě šťouchat.

Následně se Bětka sesune na židli a začnou po ní lézt pavouci. Víly jásají: „Konečně jsme z ní tu duši vytřásly!“

Kámen s dírou se začne kutálet pryč a Toník jde za ním, aniž by byl jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozené bytosti, které sebraly duši jeho snoubence.

Z Bětky vyletí její duše a začne vyjeveně poletovat kolem, protože ji Toník neslyší.

Šlechticův syn přijde v noci do spižírny, aby se najedl. Do spižírny kouká oknem drak. Šlechticův syn žoviálně pronese „Ty nejsi kůň, viď? Koně nejsou zelení.“ Drak: „Ty se mě nebojíš?“ Syn: „Když tátovi neřekneš, že chodím poddaným do spižírny, tak ne.“ Drak: „Tak budeme kamarádi.“ Drak odletí a do konce filmu už se nesetkají. Syn není jakkoliv vyveden z rovnováhy tím, že právě poprvé v životě uviděl nadpřirozenou bytost.

Polívka se diví, kam se Bětka poděla a řekne veverčákovi a křečkovi „Až se najíte, vyrazíte hledat Bětku“. Následuje okamžitý střih do lesa na strom, kde veverčák nachází Bětku! Přesněji řečeno, nachází její duši, kterou vidí a slyší (narozdíl od lidí). Přijde to říct Polívkovi, který si myslí, že se veverčák zbláznil, a chce si jeho pravdomluvnost ověřit následující zkouškou: Pokud bude Bětčina duše poletovat po kovárně (která není kovárna, ale rozumíte mi) a veverčák, křeček i Polívkův pes (který nemluví, ale vidí a slyší Bětku) se budou dost dlouhou dobu všichni dívat na stejné místo, bude to důkazem toho, že tam Bětka opravdu je. Což se stane.

Polívka by rád šel hledat Toníka (už jsem zapomněl proč), ale má jen jednu nohu. Naštěstí veverčák očekával vývoj situace a noc předtím přimontoval svou běhací klec k Polívkovu invalidnímu křeslu, takže je nyní motorizované! Polívka s oběma zvířaty vyráží do lesa.

Přijíždí na louku, kde žije paní veverčáková. Ta se začne vydávat za lesní vílu, vyhrožovat Polívkovi za narušení lesního klidu a nutit ho, aby NATŘEL STROM SÁDLEM. Což Polívka poslušně udělá a směje se tomu.

Ve vesnici kdosi nadhodí, že by měl někdo zabít toho draka. Vydává se za ním šlechticův syn.

Toníka dovede kámen s dírou k paní víl (Barbora Seidlová), která mu nejdřív vynadá, že neměl učit zvířata mluvit, pak mu vysvětlí, že pavouci na Bětčině mrtvém těle šijí závoj z pavučin, a pokud nebudou do půlnoci odstraněni, Bětka už se nikdy neprobere. Na logickou otázku „Jak odstranit magické pavouky?“ víla odpoví: „Musíš najít maso, které dorůstá. Víc ti říct nesmím.“ a pošle ho pryč.

(Někdy v průběhu filmu také zazní věta „Nic nebude jak bývalo – ani hlodavci“, kterou jsem si zapsal.)

Toník potká v lese Polívku na vozíku a shodnou se, že vílina rada znamenala, že Toník potřebuje ocas z draka, který dorůstá podobně jako ještěrčí ocas (přičemž Polívka ani Toník draka nikdy v životě neviděli a do včerejška netušili, že existuje).

Šlechticův syn v lese naštvaně praští do rozcestníku, který se naštve a řekne „Uvidíš kam tě pošlu“.

K témuž rozcestníku přijdou Polívka a Toník a narovnají ho, protože si s sebou z kovárny náhodou vzali pravý úhel. Na to rozcestník Toníka z nějakého důvodu vyzvedne nad koruny stromů, nechá ho rozhlédnout se kolem, pak ho snese zpátky dolů a větvičkou mu ukáže, kudy má jít k drakovi.

Šlechticův syn přijde k chalupě v lese, u které je ženská, která se ho zeptá „Umíš sekat dřevo?“, na což on odpoví „Nevím, ale mám sekeru“ a zůstane u ní.

Toník a Polívka přijdou k CGI drakovi, se kterým si chvíli povídají, načež si dobrovolně usekne ocas, dá ho Toníkovi a odnese ho na svém hřbetě do mlýna, před kterým náhodou stojí vesničané a začnou na něj (na draka) střílet. Drak pak odletí a vesničané odejdou za farářem, který jim řekne, že drak neexistuje a ráno moudřejší večera.

Během všech předchozích scén filmem poletuje Bětčina duše, která dělá různé legrační obličeje.

Toník do mlýna zavolá své cvičené netopýry, kteří pavouky sežerou, což by asi bylo hodně trikově náročné, takže je to znázorněno jedním zpomaleným záběrem na olizujícího se netopýra a Toníkovou větou „Doufám, že chutnají“.

Zjeví se znovu tři houbí víly, ale Toník na ně vyzraje tím, že jim uvaří polívku z dračího ocasu a pak je nechá, aby snědly stín talíře na zdi, čímž víly získají nohy.

Polívku opustí jeho zvířátka, takže je bez motoru, ale náhodou jede kolem paní víl s povozem, která ho odveze do vesnice, kde vesničani dělají narážky na to, že by se měli vzít, a nejsou jakkoliv vyvedeni z míry tím, že viděli v jednom dni už dvě nadpřirozené bytosti.

Následuje svatba – nikoliv Toníka a Bětky, ale šlechticova syna s tou ženou z lesa - na které jsou úplně všichni, včetně paní víl, houbích víl a draka, po jehož zjevení se všichni diví, že ho Toník nezabil – i když ho o pár hodin dříve viděli přilétat s Toníkem a odlétat bez Toníka.

A to je, přátelé, konec!

Kromě dadaistického děje se film vyznačuje celkovou televizností a velmi nudným střihem (s občasnými nečekanými prostřihy na detaily něčích vyjevených obličejů) a kamerou – přestože asi stál nezanedbatelné peníze a například drak vypadá z technického hlediska velmi přijatelně. Naopak většina „dobových stavení“ vypadá jako že si tvůrci vypůjčili nějaký slovácký skanzen a nainstalovali do něj pár nepadnoucích doplňkových rekvizit.

Polívka a představitelé hlavních teen rolí vypadali po premiéře jako sympatičtí lidé, schopní vtipných hereckých výkonů, ale to by se opravdu museli nacházet v jiném filmu jiného režiséra.

Oficiální presskit mimo jiné obsahuje také následující zajímavý odstavec:

„Jedním z inspiračních zdrojů mi byla knížka od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymýtání zlých duchů. Úředně. Co kolem toho bylo za papírování – z dnešního hlediska to bylo docela směšné – a z toho jsem vyšel,“ říká scenárista režisér Kováře z Podlesí Pavel Göbl.

Ovšem v celém filmu se nekoná žádné vymýtání (ani vymítání) duchů (ani o něm nikdo nemluví) a není v něm ani sekunda žádného úřadování nebo papírování.

Může se vám po přečtení recenze zdát, že je ten film vlastně zábavný, ale to je omyl. Jeho cca 10 zábavných minut je rozmělněno mezi 90 minutami, kdy se neděje vůbec nic.
To, že tento film vznikl za podpory a aktivní spolupráce České televize – aniž by během celého procesu někdo řekl „Moment, takhle to ale fakt nejde!“ – považuji za jasný důkaz toho, jak nenapravitelně rozložená a zcela nefungující tato instituce dnes je.

P.S: OK, takže i ten dubstep

Tipy na dnešní Tv program 29.4. – 5.5.2013

Zdroj: Filip Šula | Duben 29th, 2013

Pondělí Věc/Tvor (The Thing, r. John Carpenter, 1982) Kultovní horor Johna Carpentera o agresivním mimozemském organismu, měnící skupinu polárníků v děsivá monstra. Naštěstí je jeden z nich Kurt Russell. Prima Family; 23:20 Úterý Likvidátor (Eraser, r. Chuck Russell, 1996) Arnold Schwarzenegger jako agent programu na ochranu svědků, který je v zájmu ochrany svých svěřenců zabít spoustu zlých lidí. [...]