Recenze: Anna Karenina – 60%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Anna Karenina je, jak asi víte, slavná tlustá ruská kniha. Kterou jsem, jak asi tušíte, nečetl, a nepamatuji si, co mi o ní cpali ve škole do hlavy. Nicméně:

Film (nevím, zda kniha) je o Anně Kareninové (Keira Knightleyová), která má staršího, dobře postaveného manžela (Jude Law), a vášnivě se zamiluje do mladého oficíra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Tak vášnivě, že chce oficiálně a naplno být jeho, i když ví, že se tím naprosto zničí společensky, ekonomicky i jinak.

Nejnovější filmovou adaptaci (už nejméně desátou) natočil Joe Wright, od kterého se mi líbila Pýcha a předsudek, velmi moc se mi líbilo Pokání, a o dost méně se mi líbila Hanna. A pokusil se přijít s něčím novým.

Značná část filmu se totiž odehrává v divadle. Tedy, i když se děj odehrává v petrohradských a moskevských ulicích, sálech, bytech, kancelářích a zahradách, na plátně vidíme různé části jednoho divadla – a to nejen jeviště, ale také hlediště (s odstraněnými sedadly), zákulisí nebo provaziště. Pokud se někdo má vydat na nádraží, do hlediště vjede vlak v plné velikosti. Pokud se někdo odebere na venkov, rozevřou se vrata za jevištěm a za nimi se rozprostírá nekonečná sněhová pláň. Pokud jsme na dostizích, závodiště je nakresleno jako plochá kulisa, a před ní (na jevišti) se proženou cílem skuteční koně se skutečnými jezdci. Některé momenty jsou opravdu unikátní, například když se postava má odebrat ze své kanceláře zasněženými ulicemi do svého bytu, což se celé odehraje v jednom záběru, na několika málo metrech hlediště, přičemž v pozadí proběhne bleskurychlá real-time přestavba kulis a výměna statistů. Když se na jevišti spustí ohňostroj, otevře se střecha divadla a uvidíme skutečnou oblohu se skutečným ohňostrojem. Když úředníci razítkují lejstra, dělají to ve složité choreografii a do rytmu hudby. V plesových scénách místo typického dobového tance postavy předvádějí něco, co připomíná aikido stárnoucího Stevena Seagala.

Ve filmu je mnoho scén a vizuálních nápadů, které jsou originální, zajímavé, až ohromující, a muselo být strašlivě těžké je zrealizovat (ať už to jsou digitální triky nebo praktické efekty). Bohužel, v mnoha případech tyto scény působí jen jako exhibice, která nemá dramatické opodstatnění, a která příliš nezapadá mezi ostatní exhibice před ní a po ní.

Například ta „divadelní stylizace“ působila nadějným dojmem. Také se mi na začátku líbilo, že film nepůsobil jako že herci hrají své postavy, ale spíš jako kdyby Knightleyová, Law a další hráli ochotnické herce, kteří hrají divadelní hru. Všechno bylo svižné, trochu přehnané, trochu legrační, fajn… K tomuto stylu mi dokonale seděla i skutečnost, že se vyzrálá žena zamiluje do Davea Lizewskiho, který stále vypadá jako střevo, nyní navíc jako gay střevo.

Prostě jsem to celé bral tak trochu jako parodii (viz třeba Luhrmannův Moulin Rouge).

Kupodivu se tento druh stylizace v průběhu filmu různě vytrácí a zase vrací. Následují dlouhé scény, ve kterých je zcela zapomenuto na divadelnost, a to jak co se týče formy (zmizí jeviště a hlediště, film se odehrává v normálních interiérech jako normální dobový film), tak co se týče herectví (všichni najednou hrají úplně jinak, chtělo by se říci „klasicky herecky historicky červeněknihovnově“). Jsou to opravdu zásadní změny tam a zpět, a přes velkou snahu se mi nepodařilo odhalit v nich nějaký řád a smysl. Proč je tato scéna natočena tak zajímavě stylizovaně, a proč je tato jiná scéna, odehrávající se těsně po ní, v témže městě, se stejnými hrdiny, natočena naprosto realisticky…?

Každopádně, vizuální prostocviky a bizarní nápady nejsou tak četné a tak bizarní, aby samy o sobě dokázaly udržovat tempo tohoto 130minutového filmu.

Takže dojde na sílu ústřední zápletku, a v té – obávám se – Wright selhává také, přestože měl scénář od Toma Stopparda (který, pokud vám to jméno nic neříká, je v psaném slově jako doma). Odvážím se tvrdit, že Tolstojova Tolstého předloha je nadčasová a dodnes čtená lidmi, kteří čtou knihy, protože má zajímavě prokreslené postavy s košatými osudy. V této filmové verzi jsou všechny postavy s výjimkou hlavních tří téměř zbytečné a fungují jen jako jakési spouštěče prefabrikovaných situací (koneckonců, i Vronský je vlastně jen takový špatně definovaný toyboy, spíš rekvizita než postava). Dost času je na plátně věnováno sedláku (nebo co to bylo) Levinovi (Domhnall Gleeson), který se rozhoduje, zda se pokusí protlačit mezi městskou smetánku, nebo dá přednost klidnému pomalému vesnickému životu. Nakonec se pro jednu z těchto možností rozhodne, ale jen na základě filmu (bez znalosti knihy) působí celý jeho dějový oblouk strašlivě nezajímavě, zbytečně, a především jako kdyby vůbec nesouvisel s osudy hlavních hrdinů.

I am the Law!

Přestože jsem viděl jen jednu další adaptaci Anny Kareniny, a to tak dávno, že už si ji vůbec nepamatuji (jenom ten vlak!), asi můžu prohlásit, že v této verzi je mnoho věcí, které v žádné z předchozích verzí určitě nebyly. Například Kareninův prezervativ nebo vynalezení Scrabble.

Není ale dobrou vizitkou pro tvůrce, že tyto bizarnosti jsou pro mě to jediné, kvůli čemu vám Wrightovu Annu Kareninu mohu doporučit.

P.S: Meta-bonus pro české publikum: Autorkou českých titulků je Anna Kareninová.

Recenze: Anna Karenina – 60%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Anna Karenina je, jak asi víte, slavná tlustá ruská kniha. Kterou jsem, jak asi tušíte, nečetl, a nepamatuji si, co mi o ní cpali ve škole do hlavy. Nicméně:

Film (nevím, zda kniha) je o Anně Kareninové (Keira Knightleyová), která má staršího, dobře postaveného manžela (Jude Law), a vášnivě se zamiluje do mladého oficíra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Tak vášnivě, že chce oficiálně a naplno být jeho, i když ví, že se tím naprosto zničí společensky, ekonomicky i jinak.

Nejnovější filmovou adaptaci (už nejméně desátou) natočil Joe Wright, od kterého se mi líbila Pýcha a předsudek, velmi moc se mi líbilo Pokání, a o dost méně se mi líbila Hanna. A pokusil se přijít s něčím novým.

Značná část filmu se totiž odehrává v divadle. Tedy, i když se děj odehrává v petrohradských a moskevských ulicích, sálech, bytech, kancelářích a zahradách, na plátně vidíme různé části jednoho divadla – a to nejen jeviště, ale také hlediště (s odstraněnými sedadly), zákulisí nebo provaziště. Pokud se někdo má vydat na nádraží, do hlediště vjede vlak v plné velikosti. Pokud se někdo odebere na venkov, rozevřou se vrata za jevištěm a za nimi se rozprostírá nekonečná sněhová pláň. Pokud jsme na dostizích, závodiště je nakresleno jako plochá kulisa, a před ní (na jevišti) se proženou cílem skuteční koně se skutečnými jezdci. Některé momenty jsou opravdu unikátní, například když se postava má odebrat ze své kanceláře zasněženými ulicemi do svého bytu, což se celé odehraje v jednom záběru, na několika málo metrech hlediště, přičemž v pozadí proběhne bleskurychlá real-time přestavba kulis a výměna statistů. Když se na jevišti spustí ohňostroj, otevře se střecha divadla a uvidíme skutečnou oblohu se skutečným ohňostrojem. Když úředníci razítkují lejstra, dělají to ve složité choreografii a do rytmu hudby. V plesových scénách místo typického dobového tance postavy předvádějí něco, co připomíná aikido stárnoucího Stevena Seagala.

Ve filmu je mnoho scén a vizuálních nápadů, které jsou originální, zajímavé, až ohromující, a muselo být strašlivě těžké je zrealizovat (ať už to jsou digitální triky nebo praktické efekty). Bohužel, v mnoha případech tyto scény působí jen jako exhibice, která nemá dramatické opodstatnění, a která příliš nezapadá mezi ostatní exhibice před ní a po ní.

Například ta „divadelní stylizace“ působila nadějným dojmem. Také se mi na začátku líbilo, že film nepůsobil jako že herci hrají své postavy, ale spíš jako kdyby Knightleyová, Law a další hráli ochotnické herce, kteří hrají divadelní hru. Všechno bylo svižné, trochu přehnané, trochu legrační, fajn… K tomuto stylu mi dokonale seděla i skutečnost, že se vyzrálá žena zamiluje do Davea Lizewskiho, který stále vypadá jako střevo, nyní navíc jako gay střevo.

Prostě jsem to celé bral tak trochu jako parodii (viz třeba Luhrmannův Moulin Rouge).

Kupodivu se tento druh stylizace v průběhu filmu různě vytrácí a zase vrací. Následují dlouhé scény, ve kterých je zcela zapomenuto na divadelnost, a to jak co se týče formy (zmizí jeviště a hlediště, film se odehrává v normálních interiérech jako normální dobový film), tak co se týče herectví (všichni najednou hrají úplně jinak, chtělo by se říci „klasicky herecky historicky červeněknihovnově“). Jsou to opravdu zásadní změny tam a zpět, a přes velkou snahu se mi nepodařilo odhalit v nich nějaký řád a smysl. Proč je tato scéna natočena tak zajímavě stylizovaně, a proč je tato jiná scéna, odehrávající se těsně po ní, v témže městě, se stejnými hrdiny, natočena naprosto realisticky…?

Každopádně, vizuální prostocviky a bizarní nápady nejsou tak četné a tak bizarní, aby samy o sobě dokázaly udržovat tempo tohoto 130minutového filmu.

Takže dojde na sílu ústřední zápletku, a v té – obávám se – Wright selhává také, přestože měl scénář od Toma Stopparda (který, pokud vám to jméno nic neříká, je v psaném slově jako doma). Odvážím se tvrdit, že Tolstojova Tolstého předloha je nadčasová a dodnes čtená lidmi, kteří čtou knihy, protože má zajímavě prokreslené postavy s košatými osudy. V této filmové verzi jsou všechny postavy s výjimkou hlavních tří téměř zbytečné a fungují jen jako jakési spouštěče prefabrikovaných situací (koneckonců, i Vronský je vlastně jen takový špatně definovaný toyboy, spíš rekvizita než postava). Dost času je na plátně věnováno sedláku (nebo co to bylo) Levinovi (Domhnall Gleeson), který se rozhoduje, zda se pokusí protlačit mezi městskou smetánku, nebo dá přednost klidnému pomalému vesnickému životu. Nakonec se pro jednu z těchto možností rozhodne, ale jen na základě filmu (bez znalosti knihy) působí celý jeho dějový oblouk strašlivě nezajímavě, zbytečně, a především jako kdyby vůbec nesouvisel s osudy hlavních hrdinů.

I am the Law!

Přestože jsem viděl jen jednu další adaptaci Anny Kareniny, a to tak dávno, že už si ji vůbec nepamatuji (jenom ten vlak!), asi můžu prohlásit, že v této verzi je mnoho věcí, které v žádné z předchozích verzí určitě nebyly. Například Kareninův prezervativ nebo vynalezení Scrabble.

Není ale dobrou vizitkou pro tvůrce, že tyto bizarnosti jsou pro mě to jediné, kvůli čemu vám Wrightovu Annu Kareninu mohu doporučit.

P.S: Meta-bonus pro české publikum: Autorkou českých titulků je Anna Kareninová.

Recenze: Anna Karenina – 60%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Anna Karenina je, jak asi víte, slavná tlustá ruská kniha. Kterou jsem, jak asi tušíte, nečetl, a nepamatuji si, co mi o ní cpali ve škole do hlavy. Nicméně:

Film (nevím, zda kniha) je o Anně Kareninové (Keira Knightleyová), která má staršího, dobře postaveného manžela (Jude Law), a vášnivě se zamiluje do mladého oficíra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Tak vášnivě, že chce oficiálně a naplno být jeho, i když ví, že se tím naprosto zničí společensky, ekonomicky i jinak.

Nejnovější filmovou adaptaci (už nejméně desátou) natočil Joe Wright, od kterého se mi líbila Pýcha a předsudek, velmi moc se mi líbilo Pokání, a o dost méně se mi líbila Hanna. A pokusil se přijít s něčím novým.

Značná část filmu se totiž odehrává v divadle. Tedy, i když se děj odehrává v petrohradských a moskevských ulicích, sálech, bytech, kancelářích a zahradách, na plátně vidíme různé části jednoho divadla – a to nejen jeviště, ale také hlediště (s odstraněnými sedadly), zákulisí nebo provaziště. Pokud se někdo má vydat na nádraží, do hlediště vjede vlak v plné velikosti. Pokud se někdo odebere na venkov, rozevřou se vrata za jevištěm a za nimi se rozprostírá nekonečná sněhová pláň. Pokud jsme na dostizích, závodiště je nakresleno jako plochá kulisa, a před ní (na jevišti) se proženou cílem skuteční koně se skutečnými jezdci. Některé momenty jsou opravdu unikátní, například když se postava má odebrat ze své kanceláře zasněženými ulicemi do svého bytu, což se celé odehraje v jednom záběru, na několika málo metrech hlediště, přičemž v pozadí proběhne bleskurychlá real-time přestavba kulis a výměna statistů. Když se na jevišti spustí ohňostroj, otevře se střecha divadla a uvidíme skutečnou oblohu se skutečným ohňostrojem. Když úředníci razítkují lejstra, dělají to ve složité choreografii a do rytmu hudby. V plesových scénách místo typického dobového tance postavy předvádějí něco, co připomíná aikido stárnoucího Stevena Seagala.

Ve filmu je mnoho scén a vizuálních nápadů, které jsou originální, zajímavé, až ohromující, a muselo být strašlivě těžké je zrealizovat (ať už to jsou digitální triky nebo praktické efekty). Bohužel, v mnoha případech tyto scény působí jen jako exhibice, která nemá dramatické opodstatnění, a která příliš nezapadá mezi ostatní exhibice před ní a po ní.

Například ta „divadelní stylizace“ působila nadějným dojmem. Také se mi na začátku líbilo, že film nepůsobil jako že herci hrají své postavy, ale spíš jako kdyby Knightleyová, Law a další hráli ochotnické herce, kteří hrají divadelní hru. Všechno bylo svižné, trochu přehnané, trochu legrační, fajn… K tomuto stylu mi dokonale seděla i skutečnost, že se vyzrálá žena zamiluje do Davea Lizewskiho, který stále vypadá jako střevo, nyní navíc jako gay střevo.

Prostě jsem to celé bral tak trochu jako parodii (viz třeba Luhrmannův Moulin Rouge).

Kupodivu se tento druh stylizace v průběhu filmu různě vytrácí a zase vrací. Následují dlouhé scény, ve kterých je zcela zapomenuto na divadelnost, a to jak co se týče formy (zmizí jeviště a hlediště, film se odehrává v normálních interiérech jako normální dobový film), tak co se týče herectví (všichni najednou hrají úplně jinak, chtělo by se říci „klasicky herecky historicky červeněknihovnově“). Jsou to opravdu zásadní změny tam a zpět, a přes velkou snahu se mi nepodařilo odhalit v nich nějaký řád a smysl. Proč je tato scéna natočena tak zajímavě stylizovaně, a proč je tato jiná scéna, odehrávající se těsně po ní, v témže městě, se stejnými hrdiny, natočena naprosto realisticky…?

Každopádně, vizuální prostocviky a bizarní nápady nejsou tak četné a tak bizarní, aby samy o sobě dokázaly udržovat tempo tohoto 130minutového filmu.

Takže dojde na sílu ústřední zápletku, a v té – obávám se – Wright selhává také, přestože měl scénář od Toma Stopparda (který, pokud vám to jméno nic neříká, je v psaném slově jako doma). Odvážím se tvrdit, že Tolstojova Tolstého předloha je nadčasová a dodnes čtená lidmi, kteří čtou knihy, protože má zajímavě prokreslené postavy s košatými osudy. V této filmové verzi jsou všechny postavy s výjimkou hlavních tří téměř zbytečné a fungují jen jako jakési spouštěče prefabrikovaných situací (koneckonců, i Vronský je vlastně jen takový špatně definovaný toyboy, spíš rekvizita než postava). Dost času je na plátně věnováno sedláku (nebo co to bylo) Levinovi (Domhnall Gleeson), který se rozhoduje, zda se pokusí protlačit mezi městskou smetánku, nebo dá přednost klidnému pomalému vesnickému životu. Nakonec se pro jednu z těchto možností rozhodne, ale jen na základě filmu (bez znalosti knihy) působí celý jeho dějový oblouk strašlivě nezajímavě, zbytečně, a především jako kdyby vůbec nesouvisel s osudy hlavních hrdinů.

I am the Law!

Přestože jsem viděl jen jednu další adaptaci Anny Kareniny, a to tak dávno, že už si ji vůbec nepamatuji (jenom ten vlak!), asi můžu prohlásit, že v této verzi je mnoho věcí, které v žádné z předchozích verzí určitě nebyly. Například Kareninův prezervativ nebo vynalezení Scrabble.

Není ale dobrou vizitkou pro tvůrce, že tyto bizarnosti jsou pro mě to jediné, kvůli čemu vám Wrightovu Annu Kareninu mohu doporučit.

P.S: Meta-bonus pro české publikum: Autorkou českých titulků je Anna Kareninová.

Recenze: Anna Karenina – 60%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Anna Karenina je, jak asi víte, slavná tlustá ruská kniha. Kterou jsem, jak asi tušíte, nečetl, a nepamatuji si, co mi o ní cpali ve škole do hlavy. Nicméně:

Film (nevím, zda kniha) je o Anně Kareninové (Keira Knightleyová), která má staršího, dobře postaveného manžela (Jude Law), a vášnivě se zamiluje do mladého oficíra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Tak vášnivě, že chce oficiálně a naplno být jeho, i když ví, že se tím naprosto zničí společensky, ekonomicky i jinak.

Nejnovější filmovou adaptaci (už nejméně desátou) natočil Joe Wright, od kterého se mi líbila Pýcha a předsudek, velmi moc se mi líbilo Pokání, a o dost méně se mi líbila Hanna. A pokusil se přijít s něčím novým.

Značná část filmu se totiž odehrává v divadle. Tedy, i když se děj odehrává v petrohradských a moskevských ulicích, sálech, bytech, kancelářích a zahradách, na plátně vidíme různé části jednoho divadla – a to nejen jeviště, ale také hlediště (s odstraněnými sedadly), zákulisí nebo provaziště. Pokud se někdo má vydat na nádraží, do hlediště vjede vlak v plné velikosti. Pokud se někdo odebere na venkov, rozevřou se vrata za jevištěm a za nimi se rozprostírá nekonečná sněhová pláň. Pokud jsme na dostizích, závodiště je nakresleno jako plochá kulisa, a před ní (na jevišti) se proženou cílem skuteční koně se skutečnými jezdci. Některé momenty jsou opravdu unikátní, například když se postava má odebrat ze své kanceláře zasněženými ulicemi do svého bytu, což se celé odehraje v jednom záběru, na několika málo metrech hlediště, přičemž v pozadí proběhne bleskurychlá real-time přestavba kulis a výměna statistů. Když se na jevišti spustí ohňostroj, otevře se střecha divadla a uvidíme skutečnou oblohu se skutečným ohňostrojem. Když úředníci razítkují lejstra, dělají to ve složité choreografii a do rytmu hudby. V plesových scénách místo typického dobového tance postavy předvádějí něco, co připomíná aikido stárnoucího Stevena Seagala.

Ve filmu je mnoho scén a vizuálních nápadů, které jsou originální, zajímavé, až ohromující, a muselo být strašlivě těžké je zrealizovat (ať už to jsou digitální triky nebo praktické efekty). Bohužel, v mnoha případech tyto scény působí jen jako exhibice, která nemá dramatické opodstatnění, a která příliš nezapadá mezi ostatní exhibice před ní a po ní.

Například ta „divadelní stylizace“ působila nadějným dojmem. Také se mi na začátku líbilo, že film nepůsobil jako že herci hrají své postavy, ale spíš jako kdyby Knightleyová, Law a další hráli ochotnické herce, kteří hrají divadelní hru. Všechno bylo svižné, trochu přehnané, trochu legrační, fajn… K tomuto stylu mi dokonale seděla i skutečnost, že se vyzrálá žena zamiluje do Davea Lizewskiho, který stále vypadá jako střevo, nyní navíc jako gay střevo.

Prostě jsem to celé bral tak trochu jako parodii (viz třeba Luhrmannův Moulin Rouge).

Kupodivu se tento druh stylizace v průběhu filmu různě vytrácí a zase vrací. Následují dlouhé scény, ve kterých je zcela zapomenuto na divadelnost, a to jak co se týče formy (zmizí jeviště a hlediště, film se odehrává v normálních interiérech jako normální dobový film), tak co se týče herectví (všichni najednou hrají úplně jinak, chtělo by se říci „klasicky herecky historicky červeněknihovnově“). Jsou to opravdu zásadní změny tam a zpět, a přes velkou snahu se mi nepodařilo odhalit v nich nějaký řád a smysl. Proč je tato scéna natočena tak zajímavě stylizovaně, a proč je tato jiná scéna, odehrávající se těsně po ní, v témže městě, se stejnými hrdiny, natočena naprosto realisticky…?

Každopádně, vizuální prostocviky a bizarní nápady nejsou tak četné a tak bizarní, aby samy o sobě dokázaly udržovat tempo tohoto 130minutového filmu.

Takže dojde na sílu ústřední zápletku, a v té – obávám se – Wright selhává také, přestože měl scénář od Toma Stopparda (který, pokud vám to jméno nic neříká, je v psaném slově jako doma). Odvážím se tvrdit, že Tolstojova Tolstého předloha je nadčasová a dodnes čtená lidmi, kteří čtou knihy, protože má zajímavě prokreslené postavy s košatými osudy. V této filmové verzi jsou všechny postavy s výjimkou hlavních tří téměř zbytečné a fungují jen jako jakési spouštěče prefabrikovaných situací (koneckonců, i Vronský je vlastně jen takový špatně definovaný toyboy, spíš rekvizita než postava). Dost času je na plátně věnováno sedláku (nebo co to bylo) Levinovi (Domhnall Gleeson), který se rozhoduje, zda se pokusí protlačit mezi městskou smetánku, nebo dá přednost klidnému pomalému vesnickému životu. Nakonec se pro jednu z těchto možností rozhodne, ale jen na základě filmu (bez znalosti knihy) působí celý jeho dějový oblouk strašlivě nezajímavě, zbytečně, a především jako kdyby vůbec nesouvisel s osudy hlavních hrdinů.

I am the Law!

Přestože jsem viděl jen jednu další adaptaci Anny Kareniny, a to tak dávno, že už si ji vůbec nepamatuji (jenom ten vlak!), asi můžu prohlásit, že v této verzi je mnoho věcí, které v žádné z předchozích verzí určitě nebyly. Například Kareninův prezervativ nebo vynalezení Scrabble.

Není ale dobrou vizitkou pro tvůrce, že tyto bizarnosti jsou pro mě to jediné, kvůli čemu vám Wrightovu Annu Kareninu mohu doporučit.

P.S: Meta-bonus pro české publikum: Autorkou českých titulků je Anna Kareninová.

Recenze: Anna Karenina – 60%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Anna Karenina je, jak asi víte, slavná tlustá ruská kniha. Kterou jsem, jak asi tušíte, nečetl, a nepamatuji si, co mi o ní cpali ve škole do hlavy. Nicméně:

Film (nevím, zda kniha) je o Anně Kareninové (Keira Knightleyová), která má staršího, dobře postaveného manžela (Jude Law), a vášnivě se zamiluje do mladého oficíra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Tak vášnivě, že chce oficiálně a naplno být jeho, i když ví, že se tím naprosto zničí společensky, ekonomicky i jinak.

Nejnovější filmovou adaptaci (už nejméně desátou) natočil Joe Wright, od kterého se mi líbila Pýcha a předsudek, velmi moc se mi líbilo Pokání, a o dost méně se mi líbila Hanna. A pokusil se přijít s něčím novým.

Značná část filmu se totiž odehrává v divadle. Tedy, i když se děj odehrává v petrohradských a moskevských ulicích, sálech, bytech, kancelářích a zahradách, na plátně vidíme různé části jednoho divadla – a to nejen jeviště, ale také hlediště (s odstraněnými sedadly), zákulisí nebo provaziště. Pokud se někdo má vydat na nádraží, do hlediště vjede vlak v plné velikosti. Pokud se někdo odebere na venkov, rozevřou se vrata za jevištěm a za nimi se rozprostírá nekonečná sněhová pláň. Pokud jsme na dostizích, závodiště je nakresleno jako plochá kulisa, a před ní (na jevišti) se proženou cílem skuteční koně se skutečnými jezdci. Některé momenty jsou opravdu unikátní, například když se postava má odebrat ze své kanceláře zasněženými ulicemi do svého bytu, což se celé odehraje v jednom záběru, na několika málo metrech hlediště, přičemž v pozadí proběhne bleskurychlá real-time přestavba kulis a výměna statistů. Když se na jevišti spustí ohňostroj, otevře se střecha divadla a uvidíme skutečnou oblohu se skutečným ohňostrojem. Když úředníci razítkují lejstra, dělají to ve složité choreografii a do rytmu hudby. V plesových scénách místo typického dobového tance postavy předvádějí něco, co připomíná aikido stárnoucího Stevena Seagala.

Ve filmu je mnoho scén a vizuálních nápadů, které jsou originální, zajímavé, až ohromující, a muselo být strašlivě těžké je zrealizovat (ať už to jsou digitální triky nebo praktické efekty). Bohužel, v mnoha případech tyto scény působí jen jako exhibice, která nemá dramatické opodstatnění, a která příliš nezapadá mezi ostatní exhibice před ní a po ní.

Například ta „divadelní stylizace“ působila nadějným dojmem. Také se mi na začátku líbilo, že film nepůsobil jako že herci hrají své postavy, ale spíš jako kdyby Knightleyová, Law a další hráli ochotnické herce, kteří hrají divadelní hru. Všechno bylo svižné, trochu přehnané, trochu legrační, fajn… K tomuto stylu mi dokonale seděla i skutečnost, že se vyzrálá žena zamiluje do Davea Lizewskiho, který stále vypadá jako střevo, nyní navíc jako gay střevo.

Prostě jsem to celé bral tak trochu jako parodii (viz třeba Luhrmannův Moulin Rouge).

Kupodivu se tento druh stylizace v průběhu filmu různě vytrácí a zase vrací. Následují dlouhé scény, ve kterých je zcela zapomenuto na divadelnost, a to jak co se týče formy (zmizí jeviště a hlediště, film se odehrává v normálních interiérech jako normální dobový film), tak co se týče herectví (všichni najednou hrají úplně jinak, chtělo by se říci „klasicky herecky historicky červeněknihovnově“). Jsou to opravdu zásadní změny tam a zpět, a přes velkou snahu se mi nepodařilo odhalit v nich nějaký řád a smysl. Proč je tato scéna natočena tak zajímavě stylizovaně, a proč je tato jiná scéna, odehrávající se těsně po ní, v témže městě, se stejnými hrdiny, natočena naprosto realisticky…?

Každopádně, vizuální prostocviky a bizarní nápady nejsou tak četné a tak bizarní, aby samy o sobě dokázaly udržovat tempo tohoto 130minutového filmu.

Takže dojde na sílu ústřední zápletku, a v té – obávám se – Wright selhává také, přestože měl scénář od Toma Stopparda (který, pokud vám to jméno nic neříká, je v psaném slově jako doma). Odvážím se tvrdit, že Tolstojova Tolstého předloha je nadčasová a dodnes čtená lidmi, kteří čtou knihy, protože má zajímavě prokreslené postavy s košatými osudy. V této filmové verzi jsou všechny postavy s výjimkou hlavních tří téměř zbytečné a fungují jen jako jakési spouštěče prefabrikovaných situací (koneckonců, i Vronský je vlastně jen takový špatně definovaný toyboy, spíš rekvizita než postava). Dost času je na plátně věnováno sedláku (nebo co to bylo) Levinovi (Domhnall Gleeson), který se rozhoduje, zda se pokusí protlačit mezi městskou smetánku, nebo dá přednost klidnému pomalému vesnickému životu. Nakonec se pro jednu z těchto možností rozhodne, ale jen na základě filmu (bez znalosti knihy) působí celý jeho dějový oblouk strašlivě nezajímavě, zbytečně, a především jako kdyby vůbec nesouvisel s osudy hlavních hrdinů.

I am the Law!

Přestože jsem viděl jen jednu další adaptaci Anny Kareniny, a to tak dávno, že už si ji vůbec nepamatuji (jenom ten vlak!), asi můžu prohlásit, že v této verzi je mnoho věcí, které v žádné z předchozích verzí určitě nebyly. Například Kareninův prezervativ nebo vynalezení Scrabble.

Není ale dobrou vizitkou pro tvůrce, že tyto bizarnosti jsou pro mě to jediné, kvůli čemu vám Wrightovu Annu Kareninu mohu doporučit.

P.S: Meta-bonus pro české publikum: Autorkou českých titulků je Anna Kareninová.

Experimenty i Kámasútra. Kino Lucerna zahajuje 3D festival

Zdroj: Týden.cz | Listopad 30th, 2012

Snímek režiséra Jana Němce nazvaný Heart Beat 3D zahájí v pátek večer v pražském kině Lucerna festival nezávislého a amatérského stereoskopického 3D filmu Parallax. Do 2. prosince zájemcům poskytne možnost vidět domácí i zahraniční videoartové filmy v několika sekcích.

Kuře na švestkách: velká láska nikoli na první pohled

Zdroj: iNDiEFiLM | Listopad 30th, 2012

Sedm psychopatů (Seven Psychopaths) – Černohumorná jízda s šílenci – recenze

Zdroj: Honza | Listopad 30th, 2012

CZ Premiéra: 29.11.2012 Sedm psychopatů je nový film režiséra Martina McDonagha, na jehož další kousek se čekalo dlouhé čtyři roky od té doby, co natočil podle vlastní divadelní hry vynikající černou komedii V Bruggách. Je autorem scénáře i k tomuto snímku. V hlavní roli (snad samotného McDonagha) se představí Colin Farrell coby nepříliš úspěšný hollywoodský scénárista Marty, který [...]

Recenze: Kuře na švestkách [Poulet aux prunes] – 70%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Blízký východ, někdy v polovině minulého století. Slavný houslový virtuos leží v posteli a čeká na smrt, protože jeho život již nemá smysl. Každý den prožije jiný flashback, flash-forward, nebo návštěvu, čímž si divák dává dohromady celý pohnutý příběh jeho života.

Jde o hraný film od tvůrců Persepolis (opět podle comicsu).

Je v něm velké množství různých originálních, šílených vizuálních i dějových nápadů, ale rozhodně jich není tolik, aby to samo o sobě vystačilo na udržení divákovy pozornosti.

A to je chyba, protože samotný příběh je značně nanicovatý a nezajímavý. Například jeden z flash-forwardů je věnován tomu, že se dozvíme, jak malý hrdinův synek dospěje, odstěhuje se do USA, ožení se, a pak vidíme, jak žije se svou manželkou, dětmi, krysaříkem a čivavou (!!!), a všichni na sebe mluví anglicky. A pak se vrátíme zpět k příběhu hlavního hrdiny a o osud jeho syna se do konce filmu nestaráme. Je to natočeno v hezké vizuální zkratce, v sitcomovém stylu, má to švih, ale k čemu to je z hlediska celého filmu? K ničemu.

p_2012-11-30_02-48-07

Druhý příklad: Hrdinu na smrtelné posteli navštíví Anděl smrti, odvypráví mu fousatou bajku (takovou tu s pointou „Divil jsem se, že jsem tě včera potkal ve městě X, když s tebou mám dnes schůzku ve městě Y.“) a zmizí. Bajka je animovaná a výtvarně zajímavá, Anděl smrti vypadá legračně (záměrně), ale k čemu to je z hlediska celého filmu? K ničemu.

Na konci se dozvíme cosi jako pointu (proč se vlastně rozhodl umřít). Je to opět zpracováno vizuálně hezky, hudba je tklivá, kamera ladně klouže po hezky vybarvených stylizovaných kulisách a CGI pozadích, ale emoce a poučení, které si z toho má divák odnést, jsou neuvěřitelně triviální.

Chvílemi mě to štvalo skoro stejně jako Galimatyáš. A iritovalo mě (což vám asi bude jedno), že ten údajně „slavný světový virtuóz“ drží housle a smyčec jako prase kost (v detailních záběrech, kdy mu není vidět do obličeje, jde zjevně o dubléra, který je drží úplně jinak).

Většinu filmu se nebudete nudit a budete se mít na co koukat. Ale víceméně totéž bych mohl napsat taky třeba o Addamsově rodině. A scénář Kuřete na švestkách funguje dramaticky podstatně hůř, než Addamsova rodina. Navíc mi bylo až nepříjemné, jak se tvůrci pořád snaží naznačovat, že má film nějakou filosofickou hloubku a když ho vydržíte do konce, stane se z vás lepší lidská bytost a propláchnete si Yin i Yang čakru. Nepropláchl jsem. Jen jsem si řekl „A to je všechno?“

Neděste se těch negativních vět. Jen se snažím vás připravit na skutečnost, že film není zdaleka tak nápaditý a originální, jak by se mohlo zdát z trailer. Celkově není až tak zbytečný, jako Galimatyáš. Dosahuje skoro kvalit Města ztracených dětí. Což je vlastně docela pochvala, protože jsem z něj byl před pár desetiletími skoro na větvi.

Recenze: Kuře na švestkách [Poulet aux prunes] – 70%

Zdroj: František Fuka | Listopad 30th, 2012

Blízký východ, někdy v polovině minulého století. Slavný houslový virtuos leží v posteli a čeká na smrt, protože jeho život již nemá smysl. Každý den prožije jiný flashback, flash-forward, nebo návštěvu, čímž si divák dává dohromady celý pohnutý příběh jeho života.

Jde o hraný film od tvůrců Persepolis (opět podle comicsu).

Je v něm velké množství různých originálních, šílených vizuálních i dějových nápadů, ale rozhodně jich není tolik, aby to samo o sobě vystačilo na udržení divákovy pozornosti.

A to je chyba, protože samotný příběh je značně nanicovatý a nezajímavý. Například jeden z flash-forwardů je věnován tomu, že se dozvíme, jak malý hrdinův synek dospěje, odstěhuje se do USA, ožení se, a pak vidíme, jak žije se svou manželkou, dětmi, krysaříkem a čivavou (!!!), a všichni na sebe mluví anglicky. A pak se vrátíme zpět k příběhu hlavního hrdiny a o osud jeho syna se do konce filmu nestaráme. Je to natočeno v hezké vizuální zkratce, v sitcomovém stylu, má to švih, ale k čemu to je z hlediska celého filmu? K ničemu.

p_2012-11-30_02-48-07

Druhý příklad: Hrdinu na smrtelné posteli navštíví Anděl smrti, odvypráví mu fousatou bajku (takovou tu s pointou „Divil jsem se, že jsem tě včera potkal ve městě X, když s tebou mám dnes schůzku ve městě Y.“) a zmizí. Bajka je animovaná a výtvarně zajímavá, Anděl smrti vypadá legračně (záměrně), ale k čemu to je z hlediska celého filmu? K ničemu.

Na konci se dozvíme cosi jako pointu (proč se vlastně rozhodl umřít). Je to opět zpracováno vizuálně hezky, hudba je tklivá, kamera ladně klouže po hezky vybarvených stylizovaných kulisách a CGI pozadích, ale emoce a poučení, které si z toho má divák odnést, jsou neuvěřitelně triviální.

Chvílemi mě to štvalo skoro stejně jako Galimatyáš. A iritovalo mě (což vám asi bude jedno), že ten údajně „slavný světový virtuóz“ drží housle a smyčec jako prase kost (v detailních záběrech, kdy mu není vidět do obličeje, jde zjevně o dubléra, který je drží úplně jinak).

Většinu filmu se nebudete nudit a budete se mít na co koukat. Ale víceméně totéž bych mohl napsat taky třeba o Addamsově rodině. A scénář Kuřete na švestkách funguje dramaticky podstatně hůř, než Addamsova rodina. Navíc mi bylo až nepříjemné, jak se tvůrci pořád snaží naznačovat, že má film nějakou filosofickou hloubku a když ho vydržíte do konce, stane se z vás lepší lidská bytost a propláchnete si Yin i Yang čakru. Nepropláchl jsem. Jen jsem si řekl „A to je všechno?“

Neděste se těch negativních vět. Jen se snažím vás připravit na skutečnost, že film není zdaleka tak nápaditý a originální, jak by se mohlo zdát z trailer. Celkově není až tak zbytečný, jako Galimatyáš. Dosahuje skoro kvalit Města ztracených dětí. Což je vlastně docela pochvala, protože jsem z něj byl před pár desetiletími skoro na větvi.