Filmové novinky

V této retro recenzi se zastavím u zajímavosti, kterou asi většina z vás vůbec nezná. Jde o film z roku 1992, který byl distribuován pod názvy Timescape nebo Grand Tour. Je to sci-fi, která vás neoslní svými efekty (je to laciný film, vypadá podle toho a ve většině zemí šel přímo do televize nebo na video), ale má slušnou režii a hlavně vynizkající scénář – originální, překvapivý, fantastický, ale přitom smysluplný.

Šlo o debut Davida Twohyho, který později režíroval Invazi, Černočernou tmu, Riddicka nebo Dokonalý útěk, a napsal scénář mj. k Uprchlíkovi, Vodnímu světu, Critters 2 a Warlockovi, OLOL.

Jak už jsem psal, to nejzajímavější na celém filmu je jeho scénář a mnohá překvapení, která se v něm skrývají. Takže jestli mi věříte, nekoukejte na trailer, nečtěte dál, a na film se podívejte.

Takže teď ke spoileroidnímu ději:

Jeff Daniels žije sám se svou dcerou (Arianne Richardsová, o rok později hrála v Jurském parku) a renovuje malý hotýlek na kopci za malým městem. Náhle se objeví autobus s asi deseti turisty, kteří by rádi v hotelu několik nocí přespali. Nevadí jim, že rekonstrukce není dokončena a nešetří penězi, takže Daniels souhlasí.

Záhy zjišťuje, že hosté jsou tak nějak „zvláštní“. Zvláštně mluví, zvláštně se oblékají, diví se obyčejným věcem. Když jednoho omylem srazí auto, Daniels ho zavede k doktorovi na vyšetření a tam se zjistí, že má v hlavě za očima něco mechanického, co by tam být nemělo.

Protože Twohy nemá diváky za idioty, Danielsově postavě velmi záhy dojde, že hosté jsou z budoucnosti a že cestují po místech a datech, ve kterých dojde k zajímavým katastrofám, které sledují, protože je to vzrůšo. Krátce poté spadne meteor a zlikviduje polovinu městečka i s jeho obyvateli! (To v hostově lebce byla automatická always-on kamera.)

Krása je v tom, že tohle všechno se stane v první polovině filmu, načež to začne být ještě zajímavější. Zničený Daniels nejdříve rezignuje, pak se diví, proč cizinci zůstávají nadále ve městě, pak se stane další katastrofa, při které zemře Danielsova dcera, takže Daniels udělá co? Takže Daniels zjistí, jak funguje stroj času, vrátí se o den do minulosti, aby dceru zachránil, je omylem zatčen, zavolá svému včerejšímu já, aby ho osvobodilo z vězení a pak dva Jeffové Danielsové běhají po městě a okolí a snaží se zabránit katastrofě a přitom nerozjebat časoprostorové kontinuum.

Jak už jsem psal, jedná se o velmi laciný film, ve kterém je celkem asi minuta triků a některým scénám ta láce opravdu nesvědčí – například město zničené meteorem je reprezentováno jedním pármetrovým kusem doutnající ulice.

Přitom je opravdu nutno ocenit scenáristické nápady (za které nemůže pouze Twohy, protože jde o zfilmovanou knížku někoho jiného). Vypadá to skoro jako kvalitní adaptace nějaké kvalitní klasiky od Asimova nebo Bradburyho, ale kromě celkového námětu jsou vydařené i jednotlivé scény (například jak nejsnáze použít své druhé, nezasvěcené já k útěku z vězení) a hlášky jako „Simply grand“, „Fuck the physics, Ben“, nebo má oblíbená „There is purpose in time, you know. It keeps everything from happening at once.“

K dobrým fórkům ještě patří scéna, kdy Daniels překvapí „turisty“ těsně před jejich opuštěním města a ti jsou všichni v neuvěřitelně gay extravagantních kostýmech, případně s nalíčenými obličeji. Máme si myslet, že teď konečně vidíme lidi z budoucnosti v jejich pravé podobě, ale pak se ukáže, že „turisté“ se pouze přesunují o sedm let dopředu, kdy má dojít ke katastrofě na Mardi Gras v News Orleansu a tudíž na sobě mají klasické karnevalové kostýmy, aby nebyli nápadní. Takovéhle drobnosti dokazují, že tvůrce nad svým filmem přemýšlel (a je to vidět ve většině dalších Twohyho filmů).

Protože to celé musí mít happyend, tak je na konci vzniknuvší paradox (dva hodní Jeffové Danielsové v jednom čase a místě) vyřešen až podezřele jednoduše a úplně závěrečná tečka je až příliš happy, ale celkově jde o ideální studijní materiál pro začínající scenáristy (třeba i pro scenáristy České televize).

A také je to ideální kandidát na novodobý remake za 100 milionů.

Hlka, drsk, Hellboy. Herec s vraznm vzhledem, kter nikdy nepatil mezi elitu, ale fanouky si najt dokzal.

Cesta k Vánoční hvězdě, norská pohádka číslo jedna vysílaná každoročně na Štědrý den, se dočká nového filmového zpracování. Norský štáb ji natáčí na hradě Pernštejn, poté se přesune do ateliérů v Praze a na další lokace. Agentura CzechTourism se přidá ke kampani, která v Norsku na propagaci pohádky poběží, jejím cílem je nalákat do Česka norské turisty. K tomu, aby se film natáčel právě u nás, přispěla svými aktivitami kancelář Czech Film Commission, agentura CzechTourism finančně podpořila jak lokační skauting, tak samotné natáčení.

Jak si tento rok vedli horory v kinech? Kdo selhal a kdo si namazal kapsu?

Film Černobílý svět ovládl udělování cen amerického Sdružení filmových a televizních herců (SAG). Z nedělního ceremoniálu si odnesl ocenění za nejlepší film i pro herečky v hlavní a vedlejší roli. Ceny SAG jsou podle agentury AP v hereckých kategoriích považovány za dobrý ukazatel toho, kdo v únoru získá Oscara.

tvrt lycano-up duel. S novm tmem, poprv se 3D a takka vhradn v aknm mdu. Pesto opt rozpait.

Přiznávám se, že ve svém Google Readeru odebírám mimo jiné i blesk.cz, protože mě stále znovu a znovu utvrzuje v tom, jak špatně na tom je lidstvo jako celek. Navíc odebírání RSS má výhodu v tom, že v něm jsou vidět články v původní podobě, tj. ještě před opravou hrubek v nadpisech a v perexech.

Dnes na blesk.cz vyšel bombový článek „Tahle kočka léčí Petra Čecha“ (screenshot zde, kdyby ho náhodou smazali nebo změnili), který je o tom, že Eva Carneiro, doktorka fotbalového klubu Chelsea, ve kterém hraje Čech Petr Čech, má nejméně jednu fotografii, na které je modelkovsky nalíčená a v košilce. To je celý obsah článku, u kterého je ta fotka. A na té fotce není Eva Carneiro, nýbrž česká modelka Eliška Kovářová, jak se můžete snadno přesvědčit v jejím oficiálním portfoliu (čtvrtá fotografie).

Představuji si, jak takhle autor s redakční zkratkou „top“ sedí u compu, neví o čem napsat, dojídá chleba se škvarkama a najednou si všimne, že se mu ve Facebook skupině „sexi kočički – fotečki“ objeví tato fotografie s popiskem „Doktorka FC Chelsea jak ji neznáte – nepohrdl bich ;-}}}“. Načež se „top“ zaraduje, protože se mu v hlavě odehraje proces „sexy kočka -> český fotbalista -> profit“, vymyslí si  “citát jednoho z fanoušků Chelsea“, k fotce napíše copyright „foto: biskvitka.net“ (!!!) a nový článek je na světě! A kdyby ho někdo upozornil, že ta kočička není ta doktorka, bude v pohodě argumentovat „No a co, každopádně je to stejně sexy holka a čtenost to má, tak v čem je problém?“

A to je, přátelé, skutečné dno žurnalistiky.

Vlastně ne. Skutečné dno žurnalistiky je, když o téhle píčovině někdo napíše na filmový blog.

P.S: Rozhodně nejsem fanouškem Evy Carneiro, Petra Čecha nebo Elišky Kovářové (nikdy jsem neslyšel ani o jednom z nich), ale narozdíl od „topa“ umím používat Google Image Search.

Fond na podporu a rozvoj kinematografie bude mít letos kvůli změně financování k dispozici zhruba 100 milionů korun, výrazně méně než loni. Z příjmů mu totiž vypadne asi 150 milionů korun. Znamená to mimo jiné skromnější příspěvky filmařům, pořadatelům filmových festivalů nebo majitelům či provozovatelům lokálních kin, kteří plánují digitalizaci sálů. Informuje o tom deník E15.

Tři maturanti najdou záhadnou díru v zemi a v ní nějakou divnou svítící věc. Následně se probudí se zakrvavenými nosy venku mimo díru a zjistí, že získali dar telekineze (přemisťování předmětů silou myšlenky). A co teď s ním?

Především bych napsal, že film jednoznačně doporučuji a že je nejlepší jít na něj, aniž byste o něm cokoliv věděli a aniž byste viděli trailer. Následující recenze neobsahuje spoilery, ale připraví vás o zajímavé pocity, které v kině zažije divák, vůbec netušící, na co jde.

Trailer je poněkud nevděčný, protože trikových scén, které v něm uvidíte, je ve filmu pouze pár minut a jsou převážně na jeho konci, jako vyvrcholení, které je překvapivé, pokud o filmu předem nic nevíte. Pokud se celý film těšíte na supermanské souboje nad městem a létající auta, tak budete notně zklamáni.

Film Kronika je natočen jakoby „amatérskou kamerou“, respektive kamerami. Zprvu jde o kameru jednoho z hrdinů, kterou má v ruce každou chvíli někdo jiný, pak se přidá kamera jejich kamarádky, a ve finále pak uvidíme sestřih z mnoha kamer a jiných záznamových zařízení různých náhodných kolemjdoucích i z bezpečnostních kamer. Překvapivě si užijeme i dost ladných kamerových jízd, protože jeden z hrdinů se chce stát filmařem, takže používá telekinezi k tomu, aby natáčel sám sebe a přitom kamerou efektně pohyboval ve vzduchu skoro jako to dělal Spielberg před 30 lety na jeřábu.

Filmů (a seriálů) na téma „normální současný teenager se omylem stane superhrdinou“ je už dnes celkem dost, ale Kronika je nijak moc nepřipomíná. Naše tři hrdiny během celého filmu vůbec nenapadne, že by mohli svou stále intenzivnější supersílu využít ke konání nějakého organizovaného dobra (nebo zla). Prvního osvícení se jim dostane, když si uvědomí, že teď mohou být populárnější ve škole. Druhé osvícení spočívá v tom, že mohou pohybovat s vlastními těly (tudíž létat) a používat telekinezi jako jistý druh silového pole, které je chrání před zraněními. To je víceméně všechno. Jejich okolí nemá o ničem nadpřirozeném ani tušení.

Až do závěru filmu.

V závěru filmu totiž jeden z chlapců tak trochu zmagoří a dojde k něčemu, co mi dost připomínalo finále japonské animované klasiky Akira, a to jak co se týče vztahu dvou hlavních hrdinů (Kanedy a Tetsua), tak co se týče vizuálního provedení. Záměrně sem nedávám žádný odkaz na ukázku z Akiry, protože pokud tento film neznáte, mohli byste si pak myslet, že Kronika je výpravná sci-fi z budoucnosti, nebo něco podobného. Ale pokud Akiru znáte, vězte, že podobnost jeho finále s finálem Kroniky je (co se týče vyznění) neoddiskutovatelná. Což myslím jako největší možnou chválu.

Nemyslete si ale, že se ve filmu 70 minut nic neděje a pak najednou přijde něco, kvůli čemu stojí za to „přežít“ těch úvodních 70 minut (celý film je velmi krátký, asi 95 minut včetně titulků). Kronika velmi dobře funguje od samého začátku, i když se neděje naprosto nic nadpřirozeného. Všechny ty postavy jsou totiž dobře napsané, dobře zahrané (naprosto neznámými herci) a dobře zrežírované (naprosto neznámým debutujícím režisérem).

Kdyby se vystřihly trikové scény (kterých, jak už jsem psal, není ve filmu mnoho), celé by to vypadalo jako nezávislé nízkorozpočtové drama o strastech normálních středoškoláků a možná by se i dalo věřit, že jde o skutečný autodokument natočený jeho hrdiny. Tak dobře ti lidé hrají. A o to působivější je, když jeden z nich ke konci překročí jistou psychiatrickou hranici, mentální přehrada se protrhne a přerod celého filmu v něco zásadně jiného proběhne víceméně skokově, během pár sekund. Bohužel, o působivost toho všeho budou do značné míry připraveni ti, kteří předem čtou recenze nebo koukají na trailery.

Protože jde o debut, neodvažuji se odhadnout, nakolik je výsledek dílem náhody a nakolik je to zrod geniálního tvůrce (viz např. Neill Blomkamp a jeho District 9). Některé scény a zvraty působí až trochu moc netradičně a zkratkovitě a není dost dobře možné určit, zda to byl sofistikovaný záměr, nebo tvůrčí nejistota.

Kronika není filmařský zázrak, ale je to pro mě velmi příjemné překvapení, které se objevilo zcela nečekaně. Objektivně mu nemohu dát víc než 80 procent, ale jaksi subjektivně je mi mnohem sympatičtější než velké megaprodukce, protože je hezkým příkladem kréda „Za málo peněz hodně muziky“. V tomto případě to „málo peněz“ bylo okolo 15 milionů dolarů, což je tuším čtyřikrát méně než stálo Monstrum, které mě zdaleka tolik „nevzalo“. Především proto, že jsem – na rozdíl od Kroniky – nevěřil jeho hrdinům.

BUBUBU, milkov!