Žádost o filmové pobídky v Česku letos podalo zhruba 30 produkcí

Zdroj: Týden.cz | Červenec 21st, 2018

Česká filmová komise zaregistrovala pro letošní rok tři desítky žádostí zahraničních produkcí na filmové pobídky při natáčení v Česku.

Hledání určitého realismu – kniha Pier Paolo Pasolini a jeho filmy

Zdroj: iNDiEFiLM | Červenec 21st, 2018

Thajsko dohlédne na chlapce z jeskyně. Bude všem dělat manažera

Zdroj: Týden.cz | Červenec 20th, 2018

Thajská vláda chce vytvořit zvláštní komisi, která by dohlížela na vznik filmů, dokumentů a dalších videí o nedávné záchraně dvanácti chlapců a jejich trenéra z jeskyně na severu Thajska.

Natáčení seriálu uzavře pro veřejnost hrad Malenovice

Zdroj: Týden.cz | Červenec 19th, 2018

Hrad ve Zlíně-Malenovicích zůstane příští týden od pondělí do soboty uzavřený pro veřejnost. Důvodem je natáčení jednoho ze třinácti dílů připravovaného rodinného seriálu Kriminálka 5.C.

Režisér Adamec točí svůj první celovečerní film

Zdroj: Týden.cz | Červenec 19th, 2018

Ve Zduchovicích na Příbramsku začalo ve čtvrtek natáčení celovečerního filmu Léto s gentlemanem. Režisérem je Jiří Adamec, scénář napsal herec Jaromír Hanzlík, který si ve filmu zároveň zahraje hlavní roli.

V Číně je hitem film o pašování léků pro pacienty s rakovinou

Zdroj: Týden.cz | Červenec 18th, 2018

V Číně se stal hitem nový nízkonákladový čínský film založený na skutečném příběhu pacienta, který trpí leukémií a uchýlí se k pašování levnějších léčiv z Indie. Podle agentury Reuters film oslovil mnoho Číňanů, kteří mají obavy z toho, že si případnou léčbu v nemocnici nebudou moci dovolit.

Nizozemský režisér Paul Verhoeven slaví osmdesátiny

Zdroj: Týden.cz | Červenec 18th, 2018

Přední nizozemský režisér Paul Verhoeven, který se narodil 18. července 1938, patří k filmovým tvůrcům, kterým se podařilo uspět nejen v rodné zemi, ale i v Hollywoodu.

Oscarový režisér Almodóvar chystá film s Cruzovou a Banderasem

Zdroj: Týden.cz | Červenec 17th, 2018

Španělský oscarový režisér a scenárista Pedro Almodóvar začal ve Valencii natáčet svůj další film, který nazval Dolor y gloria (Bolest a sláva). Informoval o tom v pondělí na Twitteru režisérův bratr Agustín Almodóvar.

Redakční ohlédnutí za 53. MFF Karlovy Vary

Zdroj: Redakce | Červenec 17th, 2018

Redakční ohlédnutí za 53. MFF Karlovy Vary

53. ročník karlovarského filmového festivalu je za námi a přišel čas bilancovat letošní úrodu. Jak uplynulý ročník hodnotí redakce Indiefilmu? Byl pro nás v něčem zásadní a jedinečný? A co z programové nabídky přetrvalo v povědomí a stojí za doporučení?

JAKUB JIŘIŠTĚ

Letošní festival na mě z hlediska dramaturgie nezapůsobil tak silně jako minulý ročník, jenž byl pro mě známkou nesporného kvalitativního posunu. Hlavní soutěžní sekce byla kvalitativně rozkolísanější a některé snímky u mě vyvolávaly pochybnosti o ujasněnosti základních parametrů této sekce (polský mainstreamový snímek Panický záchvat [Paweł Maślona, 2018] nedůsledně variující již mnohokrát viděný narativní propletenec, Tverdovského efektně polopatický Skokan [2018]). Ani soutěžní sekce pro začínající filmaře letos nepřinesla dostatečně neotřelé téma či skutečně osobité vidění, aby vystoupila do popředí a nebyla opět jen programovou popelkou. I když roli mohly hrát různé faktory, nemohl jsem si nepovšimnout absence v minulých ročnících výrazně zastoupených kinematografií z Balkánu či bývalých sovětských republik (především Gruzie), u nichž byl patrný pozoruhodný vzestup. Ať za to může nezdůvodněná absence výběru kritiků Variety či problémy s generálním partnerem, ve skladbě programu byly patrné prodlevy i zřetelné vyvažování staršími, důvěrně známými snímky a poctami, tudíž mi možnosti výběru celkově připadaly omezenější než v předcházejících ročnících.

Velmi spokojen jsem byl naopak s přehledovými sekcemi, které nabídly reprezentativní a velmi pestrý průřez festivalovými hity. Mí letošní favorité karlovarského programu mě nicméně samotného překvapili a do mého výběru se dostali spíše zadními vrátky, než že by šlo o sázku na jistotu. Uhranulo mě především ruské ohlédnutí za rockovou formací Kino, které pod názvem Léto (2018) natočil nyní perzekvovaný ruský režisér Kirill Serebrennikov. Po až příliš afektovaném Mučedníkovi (2016) mě doslova zaskočila vizuálně opojná, nespoutaná, a přitom civilní elegie o různých tvářích individuální svobody se strhujícími „muzikálovými“ vložkami a naprosto suverénní režií, jež vytváří dojem, že sledujete jen malé výseky nearanžované živé reality.

Kolumbijská variace na kmotrovské rodinné ságy Stěhovaví ptáci (Cristina Gallego a Ciro Guerra, 2018) je pozoruhodně komplexní kronikou zrodu drogových kartelů v prostředí indiánských kmenů. Prolínání odvěkých kmenových tradic, mysticismu a zničující kapitalistické mašinérie vytváří silné obrazy z leporela nevyhnutelného zmaru. Díky precizní skladbě a uměřenosti situací se i přes dvacetiletou plochu vyprávění daří hladce překlenovat dějové elipsy, na což mají pozitivní vliv i podmanivé charaktery a úsporné propojování jejich jednání s jasnými vizuálními symboly.

Za třetí nejpůsobivější zážitek vděčím skutečné celebritě soutěžní sekce, po zásluze oceněné Křišťálovým glóbem. Jak je u rumunského režiséra Radu Jude zvykem, v případě filmu „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (2018) si zvolený styl opět promyšleně přizpůsobuje tématu a přichází s podnětným tvarem na hranici fikce a reality. V něm se daří dynamicky propojit živý portrét neklidné konceptuální režisérky, zákulisní boje o výsledek kontroverzního veřejného představení na pomezí satiry a eseje a dokumentární zachycení samotné performance, cíleně zaměřené na reakce skutečných diváků. Na snímku je nejcennější, že ve své dialogické formě neprosazuje jedinou verzi pravdy – satirická polemika se sílícími projevy pragmatické dějinné amnézie se nebojí silných protiargumentů. Přináší tak spíše než nadřazenou pranýřovací pozici plné hrstě otevřených a provokativních impulsů k přemýšlení, jejichž zdrojem je i nečekaný efekt představení, v němž idealistický koncept narazí na současnou společenskou realitu.

FERDINAND FOŘT

Přiznávám, že ve festivalovém zápřahu se málokdy vypravím na ty nejdelší filmy, a proto jsem si letos bohužel nechal ujít některé z nejlépe hodnocených filmů, jež byly k vidění (Sedící slon [Hu bo, 2018] , Planá hrušeň [Nuri Bilge Ceylan, 2018], „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ [Radu Jude, 2018]). Přesto jsem však napříč sekcemi měl příležitost vidět několik pozoruhodných filmů, z nichž níže zmiňuji dva, které mi nejvíce utkvěly v paměti, a jeden, který pro mě byl naopak zklamáním.

Chang-dongovo Vzplanutí (2018) představovalo jedinou výjimkou z mé obecné neochoty chodit na dlouhé filmy. Tento uhrančivý korejský film natočený na motivy povídky u nás již poněkud zprofanovaného Haruki Murakamiho stojí za pozornost zejména díky své originální hře s žánry a jedinečně pomalému rytmu filmového vyprávění plnému zámlk, pozastavení a nedořečených pasáží. Škoda jen, že se tento nenápadný klenot nedostane do českých kin.

Druhým filmem, který zde zmíním, je Noého Climax (2018), protože žádný jiný z filmů, které jsem letos viděl, nebyl ve svém využití filmového média natolik radikální a nekompromisní. Ano, lze namítat, že Noé v některých ohledech opakuje to, co jsme u něj již viděli dříve nebo že dialogy jeho postav nejsou příliš chytré. Climax však oproti v některých částech rozvleklé Love (2015) zaujme svou lehkostí a sebevědomím. Noému prospělo, že se osvobodil od přehnaných ambicí, jež čišely z jeho předchozích snímků, a natočil film se zcela jednoduchou béčkově hororovou zápletkou, kterou lze shrnout větou: Taneční skupina se v opuštěném domě nevědomky sjede LSD. Tento jednoduchý půdorys mu umožňuje naplno rozvinout to, v čem je nejlepší, tedy práci s vizuální stránkou, kamerou a pohybem. Dechberoucí taneční čísla, skvělá hudba a postupný fyzický ponor do halucinogenních stavů jednotlivých tanečníků tak naprosto přebíjí některé dílčí nedostatky filmu.

Naopak zklamáním pro mě byl Šťastný Lazzaro (2018) Alice Rohrwacher. Její předchozí film Zázraky (2014) patřil k tomu nejlepšímu, co jsem ve Varech před čtyřmi lety viděl, a tak ve mně její nový počin oceněný za nejlepší scénář v Cannes vyvolával velká očekávání. Zatímco první polovině filmu odehrávající se na zapomenutém italském venkově se ještě daří (obdobně jako v Zázracích) budovat magicko-realistickou atmosféru a zachycovat podmanivou pomalost rurálního života vykořisťovaných zemědělců, tak nesourodá druhá polovina následující po exodu zemědělců do města jako by se režisérce pod tíhou jejích ambicí zcela rozpadala pod rukama. Je paradoxní, že film byl oceněn právě za scénář, když to je možná jeho nejspornější složka. Po zázračném vzkříšení venkovského poplety Lazzara (nebo chcete-li Ježíše) a přesunutí děje do městského prostředí se totiž dočkáme již pouze prvoplánové sociální kritiky a hromady schematických jinotajů rozbíhajících se až do příliš mnoha směrů. Promarněná šance.

ANNA KREJČÍŘOVÁ

Letos jsem přijela jen na poslední tři dny festivalu, i tak jsem se ovšem dostala na většinu snímků, které jsem zmiňovala ve svých doporučeních. Po několikaleté režisérské pauze se s novými celovečerními počin vrátily Debra Granik a Lucrecia Martel. Ani jedna nezklamala, byť Granik netradičním filmem o dospívání a hardcore táboření Beze stop (2018) nedosáhla pohlcující atmosféry svého prvního snímku – svěží dojem ze zalesněné rezervace rychle bledne. Naopak Zama (Lucrecia Martel, 2017) se pro mě svou škodolibou klikatostí stal vrcholem festivalu. Surreálná cesta španělského místodržícího Dona Zamy za vytouženým převelením do města připomíná Čekání na Godota v jihoamerické kolonii a stejně tak Aguirreho šílenou pouť do divočiny, jen se odehrává v pampě a Zama ve změti bizarních a stále se stupňujících setkání působí jako jediný příčetný. Ačkoliv je přirovnání k absurdnímu dramatu možná trochu zkratkovité, o Zamovi se jinak než skrze aluze píše jen těžko. Sám producent se v úvodu svěřil, že Zamu vnímá spíš jako sci-fi, jen zasazené do minulosti. Martel tak natočila dobrodružný film, avšak nekonečné bloudění si připravila spíše pro festivalové publikum, a nikoliv pro svého nešťastně doufajícího protagonistu.

Pokroucené hry s divákovým vědomím rozehrály i dva další snímky, oba ale předem varovaly svou halucinogenní estetikou. A zatímco Panosu Cosmatosovi propuštění z experimentální kliniky Arboria Za černou duhou (2010) do domácí péče hororové Mandy (2018) uprostřed severoamerických lesů prospělo, Noé se potácel devadesátkovou diskotékou a naprázdno pouštěl své nejznámější hity. Známý režijní provokatér se s oblibou chlubí, kolik lidí donutil při svých premiérách odejít ze sálu – v případě Climaxu (Gaspar Noé, 2018) se ovšem jak v Cannes, tak v Karlových Varech žádný divácký exodus nekonal. V jistém smyslu jde o režisérův nejvstřícnější film s kultovní taneční hudbou a zároveň obsahuje několik jeho ikonických motivů: kameru oproštěnou od tíhy gravitace i naivistického spiritualismu z Vejdi do prázdna (2009) a pudové chování prolamující tabu jako u Zvráceného (2002), jen v kontextu drogového opojení. Noé nikdy nevynikal propracovaností postav, v případě Climaxu ale sledujeme početnou skupinu mladých narcisů, kteří se umějí hýbat, mimo pohlaví a barvu kůže se ovšem charakterově prakticky neliší. A protože snímku na postavách nesejde, odosobnělé sledování jednotlivých excesů brzy omrzí, zvlášť pokud jste si přivykli na agresivnější neonově stroboskopickou formu Noého předcházejících filmů. Nepomáhá ani citace známých excentričností: například záchvat opisující scénu z podzemky v Żuławského Posedlosti (1981) působí v kombinaci s LSD krotce a celkem logicky. Noé má rozhodně na víc než na do sebe zahleděnou tancovačku, jeho fanouškům to ale zřejmě stačí.

Na citacích a odkazech osmdesátkové popkultury a braku primárně staví Mandy, ta své inspirační zdroje však přetváří do změněného a trochu ulepeného tvaru. Na klasickou příběhovou kostru o krvavé pomstě za smrt své milované Cosmatos nasazuje do různých směrů ujeté a groteskní prvky. Na úvod stačí zmínit, že hlavní hrdina je zručný dřevorubec s maniakální gestikulací Nicolase Cage a jeho vyvolená připomíná mimozemského anděla z heavymetalových přebalů desek. Lze vysledovat vliv tripových filmů a bikerských exploatací, šestákových fantasy, kosmického hororu i starších slasherů, zároveň není možné od sebe oddělit původní materiál a režisérovu invenci. Stejně tak se ve filmu mísí znechucení, strach a černohumorný úšklebek. Výrazné je i vizuální zpracování a manipulace s obrazem, dvoj- až trojexpozice, agresivní montáž a kazy či šum magnetické pásky, které vystupují proti neonovému osvětlení a ostrým kontrastním hranám. To vše se u Mandy pojí do jednotného psychotropního účinku, který dává smysl jen při sledování snímku a po jeho skončení se snová logika rychle rozpadá. Cosmatosova experimentální estetika za sebou nechává drogové opojení, na které méně úspěšně cílí i Climax, ale současně s ním se vkrádá i neurčitý pocit stísněnosti, jenž zůstává i dlouho poté, co děj přestal dávat smysl.

VERONIKA HANÁKOVÁ

To krásné

Během letošní filmové přehlídky v Karlových Varech mi pouze jeden film nedovolil odtrhnout oči od plátna. Veškerá moje pozornost patřila potemnělým obrazům tvořící experimentální snímek Spící lůno (Scott Barley, 2017). Pomalu se oddalují, proměňují, přibližují, prolínají a  pozvolna se noří do lesa, do jeho zákoutí, kam nedopadá sluneční svit. Kde absence jasného světla pomalu přetváří zřetelné obrysy lesního porostu do stínů, do mihotavého oparu, do neuchopitelného proudu. Světlo a čerň se proplétají, jsou součástí jednoho homogenního celku, kde právě jejich souznění vytváří z lesa tajemný prostor, v němž neexistuje stabilita tvaru, kde se hmota může proměnit do nereálného, omamného, děsivého. Vidiny prostupují lesem, až jej plně ovládnou. Režisér Scott Barley vytvořil vhled do temně magického Spícího lůna. Závěrem, ačkoliv film byl viděn v kinosále, je lépe jej vidět o samotě, ve tmě, se sluchátky v uších, kdy hororové chvění nabude na intenzitě, ze které nebude možné se vymanit.

Na co bych raději zapomněla

Na festivalu není reálné vždy udržet pozornost: i když se snažíte, tak se na malý moment samovolně zavře levé oko, potom pravé, pak obě dvě oči najednou. Občas se stane, že snímek je žádoucí prospat, a to pokud možno celý. Jde o situaci, kdy chcete zůstat v sále, ale zároveň pohled na plátno vyvolává nepříjemný pocit – nikoliv kvůli zobrazenému, ale kvůli způsobu zobrazení. Utøya, 22. července (Erik Poppe, 2018) připomněla, jak je těžké natočit film o tragédii, která se skutečně stala. Filmový památník nedává zapomenout na masakr desítek dětí, dokonce dostává diváka do pozice, kdy běh o život prožívá v reálném čase. Personifikovaná kamera sleduje zblízka hlavní postavu Kaju, mladou sedmnáctiletou dívku, která věří evropským ideálům a chce zlepšit svět, avšak nyní touží jen nalézt svoji mladší sestru. Utøya, 22. července však nabízí masakr jen jako podívanou – jedná se o morbidní hru na schovávanou, kdy viděné (mrtvá těla, krev) a slyšené (střelba a zvuk pádu) způsobují jednosekundové šoky, které zůstávají na rovině atrakce. Zvláště přehnaně dlouhé scény v úkrytu se nevyhnou emocionálnímu vydírání, jež na určité elementární úrovni funguje, avšak protahování vypjatých situacích se může paradoxně překlopit do nevkusné umělosti ždímačky citů, kdy se přes závažnost tématu na tvář dere místo slz záchvat smíchu.

JAN ČERNÝ

Čím delší film, tím lepší. Tak by se dal shrnout můj dojem z letošních filmů uvedených na karlovarském festivalu. Sedící slon Hu Boa, Planá hrušeň Nuri Bilge Ceylana a Vzplanutí Lee Chang-donga (vše 2018). Každý tento favorit vydá alespoň na ekvivalent délky cesty z Prahy do Varů. V případě Sedícího slona možná tam i zpět. Tento nejdelší zástupce z mého výběru byl zároveň největším překvapením. Jedná se o realistický film ze současné Číny s rozvrstvenou příběhovou mozaikou, neobyčejně promyšlenou strukturou a podmanivou atmosférou. Zaslouženě získal ocenění za nejlepší debut v Berlinale, ale jistě mohl dosáhnout i výše. Bohužel další díla režiséra Hu Boa výše sahat nebudou, jelikož autor spáchal minulý rok sebevraždu. Sedící slon byl jistě jedním ze zážitků, kvůli kterým se člověk obtěžuje jezdit na filmové festivaly a navíc na nich ještě ke všemu chodit na filmy. V případě Nuri Bilge Ceylana a filmu Planá hrušeň se film spíše pouze setkal s očekáváním, viz mé letošní doporučení pro KVIFF na stránkách Indiefilmu. Realistický film, pro změnu ze současného Turecka, příběh vztahu otce a syna, navazuje na Ceylanovo dílo pomalostí tempa vyprávění a hloubkou ústředních postav, do jejichž osudů máme možno nahlédnout z působivé perspektivy. Střídmé využití snových a lyrických pasáží působí opět podobně podmanivě jako v předchozích dílech autora. Za zmínku dále jistě stojí i důmyslný koncept režiséra Radu Judeho a jeho vítězný film v hlavní soutěži „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“. Neotřelé dokufikční pojetí historického tématu etnické čistky z roku 1941 ukazuje směr, jakým se má smysl vydat při filmovém vyobrazení podobně citlivých či těžko zpracovatelných předloh.

Naopak nemilé překvapení přineslo ocenění soutěžního filmu Cesta do Florianópolisu (Ana Katz, 2018), jehož v nápaditosti a autorské originalitě hravě překoná i Cesta z města (2000) Tomáše Vorla. Menší guilty pleasure pro mě pak představoval film Až na konce světa (Guillaume Nicloux, 2018), jelikož i přes vědomí nezanedbatelných nedostatků byl pro mě silným filmovým zážitkem (válečný film z Indočíny roku 1945, ve vyhotovení hodném roku 2018 a bez pachuti hollywoodské produkce).

Redakce

Autor filmu Stvořeni pro lásku, Wong Kar-Wai, slaví šedesát let

Zdroj: Týden.cz | Červenec 17th, 2018

Čínský režisér Wong Kar-Wai, který se narodil 17. července 1958, je známý promyšlenou výtvarnou koncepcí svých filmů a jejich osobitou stylizací. Je také držitelem několika filmových ocenění z mezinárodních festivalů.